New message [CZ]✔

Kapitola osmdesátá

Pohled Adrian (ráno):

"Jé, dlouho jsem tě tu neviděla!" Zabroukala nadšeně Daisy od pultu v kavárně, do které jsem právě vešel. Mávl jsem té sympatické blondýnce na pozdrav a sedl si na jednu z barových stoliček.

"Dáš si kávu, čaj?" Zeptala se a pozvedla na mě své pečlivě upravené obočí, které lemovalo její velké modré oči. Ty na mě upíraly přesně ten pohled, na který jsem byl u holek už zvyklý.

Zvláštní, že tentokrát mi ten pohled ani nebyl moc příjemný. Namísto modrých očí plných flirtu a odhodlání jsem si představil krásná zelená kukadla s pobavenou jiskřičkou v nich. V duchu jsem zanadával a radši dál věnoval pozornost Daisy.

"Kávu. Silnou."

Usmála se. "Divoká noc?"

"Seth měl divokou noc. Já jenom šok z toho, s kým tu noc prožil."

Daisy se zvonivě rozesmála. "Jo tak. Tak to potom chápu."

Jakmile mi donesla hrnek s horkou tekutinou, která voněla opravdu krásně, sedla si za mnou na barovou židli a položila si loket na bar. Potom si opřela hlavu o dlaň a vrhla na mě své modré kukuče.

"Tak Seth si někoho našel, jo?" Zasmála se.

Přikývl jsem. "Přesně tak."

"A ty taky? Ty sis taky někoho našel?" Zamrkala na mě.

Stáhlo se mi hrdlo. "Jo. Ale nevyšlo to."

Daisy se kousla do rtu a odvrátila hlavu. "Aha. To mě mrzí."

"Mě taky." Přiznal jsem.

Daisy si smutně povzdechla. Nakonec vykouzlila svůj roztomilý úsměv. "A nechceš si třeba někam vyjít? Možná vím, co by ti pomohlo na ni zapomenout." Zašveholila.

Dopil jsem kávu a hrnek i s penězi jsem položil na pult. "Já na ni nechci zapomenout."

Daisy vypadala, jako by právě dostala facku. "Jak nechceš?"

Pokrčil jsem rameny. "Prostě nechci."

"Ale... to se budeš trápit do konce života? Nechceš se třeba... podívat i po jiných? Nenutím tě, samozřejmě. Ale víš..." koktala.

Zavrtěl jsem hlavou a usmál se na ni. "Promiň, Daisy. Měj se." Kývl jsem jí na rozloučenou a vyšel ke dveřím.

"Počkej, Adriane!"

Zastavil jsem se. Daisy se rozhlédla po poloprázdné kavárně, z níž většinu zákazníků tvořili lidé starší šedesáti let, a potom docupitala za mnou.

"Hádám, že ji chceš zpátky...?" Zamrkala.

Na odpověď jsem jen něco zabručel.

"Kdyby ti to s ní zas nevyšlo, teda, já doufám, že vyjde, ale kdyby ne, tak..." zčervenala, "... vyšel by sis se mnou?"

"Dobře." Věnoval jsem jí jeden upřímný úsměv a vyšel z kavárny.

Měl jsem jeden konkrétní plán. Domů jsem jít nehodlal, protože Sethovo přiznání mě přímo děsilo.

Za Lissou jsem taky nemohl, protože jsem svůj nápad s růží vyčerpal, tak jsem ještě musel promyslet, co jí řeknu.

Sedl jsem do auta a zatímco jsem nastavoval GPS na určitou adresu, zazvonil mi mobil.

"Ano?"

"Adriane? Tady Lindsay!"

"Lindsay? Ty na mě nejsi naštvaná?" Opřel jsem se o opěrku.