New message [CZ]✔

Kapitola padesátá pátá

"Sakra, sakra, sakra!" Zaklela jsem a snažila se zachránit připálenou palačinku. Samozřejmě se mi to nepovedlo.

"Je ti jasný, že tady tím hnusem bys nepřesvědčila ani toho největšího zoufalce? Spíše bys ho odradila."

Mia seděla u stolu a pozorně sledovala každý můj krok. Thea s Roxy odešly před hodinou a poradily mi, abych zkusila palačinky s kuřecím masem a kousky manga.

Tak jsem zkoušela, ale výsledek bych teda zatím nehodila ani psovi. Ještě nějakého mít.

"Co kdybys mi zatím nakrájela to mango?" Zeptala jsem se suše a seškrábala coby palačinku z pánve. "Nikdy dřív mi tohle nedělalo problém." Zamumlala jsem si sama pro sebe a natáhla se pro těsto.

"Jsi nervózní. A zamilovaná."

Při nepřímé zmínce o Adrianovi jsem se pousmála. "Chci s ním někam vyrazit. Jen, aby nebylo příliš brzy. Co když se v Oregonu něco semele?"

Mia si nevzrušeně odfrkla. "Leda, že by tě požádal o ruku, co? Chci bejt hlavní družička."

Protočila jsem panenky a tiše zajásala nad první povedenou palačinkou. "Leda, že by si chtěl vzít tak neschopnou holku jako jsem já. Takový jelito snad ještě nepoznal." Zavrtěla jsem nad tím hlavou.

Mia se zvedla ze židle a vypravila se za mnou. Vzala do rukou mango, omyla ho a začala loupat. "Chceš to na kostičky?"

"Jo, díky."

"Možná jsi jelito, ale jestli tě má rád, nevadí mu to."

Uchechtla jsem se a vyložila na talíř už druhou povedenou palačinku. "Kterej chlap by snesl ženskou, která neumí vařit?"

Mia pozvedla obočí. "Přestaň, umíš vařit. Jen jsi prostě nervózní. Dávej pozor! Pálí se ti to!" Vykřikla najednou a ukázala na pánev. S jekotem jsem se pokusila zachránit, co se dalo, ale neúspěšně.

"Dobře," uznala Mia, "jsi fakt neschopný pako."

Díky, ségra.

........

Jelikož měla máma noční, její aktivita přes den klesla. Přesně v jednu odpoledne ji Mia zavolala dolů. Taky došel táta z práce.

Jdeme hrát divadlo...

Oba se zařídili podle příkazu mé sestry, tedy sednout ke stolu, papat a mlčet. U nás doma to poslední dobou nevypadalo moc růžově, tak jsem doufala, že svou prosbou zas nevyvolám scénu a nebudu muset jít přespat jinam.

K jedné konkrétní osůbce, kvůli které tohle všechno dělám.

"To je mango?" Zamračil se táta a bedlivě prozkoumal svůj talíř.

"Jo, mango, kuřecí a tajné přísady." Zasmála jsem se. Nervózně jsem si uhladila neexistující záhyby na tričku a opřela se o linku.

"Tohle se ti povedlo, Liss." Chválila máma.

Fajn. Takže to není zas taková katastrofa, pomyslela jsem si a tiše vydechla úlevou. První část akce je za mnou. Teď přijde část přemlouvání aneb část narvi-se-rodičům-do-zadku-tak-hluboko-jak-jen-můžeš.

"Mami, tati," začala jsem, "napadlo mě, už je mi osmnáct a-"

"Ne, auto nedostaneš, ať je tohle sebevíc dobrý." Zarazil mě táta.

Usmála jsem se. "Ne, to ne. Jen bych, ehm, chtěla bych v pátek jet na výlet do-"

"Výlet? Kam? S kým? Co tam budete dělat?"

Svlíkat se a běhat. "S Adrianem. Do Oregonu."

Táta se skoro udusil soustem a máma vytřeštila oči. "Do Oregonu?"

"Jo."

"Na co? Jsi vůbec normální?"

Jsme zpátky. "Mami, no tak! Už jsem skoro dospělá, v některých zemích je dospělost stanovena hranicí osmnácti let."

"Ale tady budeš dospělá až za tři roky. Nepřipadá v úvahu. Navíc, ve středu odlétám na služební cestu do New Yorku."

O tom se ani nezmínila! "Aha."

"A já vás chtěl s Miou vzít k tetě Stacy do San Diega." Postěžoval si táta.

Cvaklo mi. "No vidíš! Za tetou pojedu jindy. Nemohla bych já letět s Adrianem, táta jet s Miou a-"

"Ach, Lisso." Máma si unaveně protřela oči a mrzutě zamručela.

"Kdo je vlastně Adrian? Ten tvůj přítel? Ani ho neznám, Lisso. Nenechám tě jet s někým cizím tak daleko."

"Adrian mi neublíží!" Křikla jsem. "Je to úžasný člověk a já mu věřím. U něj jsem přespala a-"

"Tohle asi nechci slyšet?" Táta pozvedl obočí. A jé.

"Nic jsme nedělali. Jen spali." Zalhala jsem a okamžitě zrudla.

Máma si mě chvíli zvědavě prohlížela. Potom otráveně zasténala a vrhla na mě kritický pohled. "Dobře, můžeš."

"Co!?" Vykřikl táta v ten stejný moment, kdy jsem já zajásala.

"Může."

"Ne, nemůže." Oponoval táta.

"Ano, může. Kdy?"

"V pátek letíme." Zazubila jsem se.

"Dobře. Neudělej nám nějakou ostudu, prosím."

S nepředstíraným nadšením jsem vyběhla schody, vrazila do pokoje a sáhla po mobilu.

Muzu muzu muzu! :D :) L

Huraa :D A :)

Jak dlouho se zdrzime?

Asi tyden :)

Dobre ;) uz se tesim :))

Ja taky :)

"Miluju tě." Zašeptala jsem, ale tohle už mu radši nenapsala.

Jedna moje část mi totiž říkala, že on to necítí stejně, i když jsem tomu sama nevěřila.

Jsi moc naivní, našeptával mi můj vnitřní hlas. Ještě se spálíš.

Odmávla jsem to a napsala holkám.

Tada, tada, tadaaa :D
Nestíhám! Vůbec nestíhám :'(
Snad se líbí <3

PS: dlouho jsem přemýšlela nad pokračováním tohoto příběhu a jak skloubím dohromady dvě silné události, které brzy nastanou :3 taky se podle toho musí odrazit i reakce postav. Silný otřes (ne mozku), slabý závan (ne větru)...
Už jsem se asi rozhodla :)