New message [CZ]✔

Kapitola sedmdesátá první

"Mrzí mě, co udělal. Přeji hodně štěstí do budoucna. A zavolej mi, až budeš v Santa Rose."

Lindsay mě naposledy objala a já jí pak ubrečená zamávala a odešla k jedné z přepážek.

Zatímco jsem čekala na letadlo v hale, zavolala mi Thea. Ona byla první, které jsem nechala vzkaz s tím, že se něco děje. Neřekla jsem jí ale co.

"Liss? Liss, jsi tam?"

"Jo. Ahoj Theo."

"Co se stalo? Něco se přece stalo ne?"

Vzlykla jsem. "Jedu domů."

Chvíli bylo ticho. "Proč?"

"Já... dojedeš pro mě na letiště? Tak za dvě a půl hodiny budu doma."

"Samozřejmě. Budu tam. Volala jsi rodičům? Mie?"

"Ti se to nesmí dozvědět. Táta s Miou jsou pořád u tety a máma je v New Yorku."

"Ach. Uvidíme se teda."

"Děkuju. Ahoj."

"Za málo. Pá."

...

"Ne, bude to Jane."

"Proč ne Ellen?"

"Ellen se mi nelíbí."

Už hodinu jsem poslouchala to otravné štěbetání mladého páru, který seděl přede mnou.

"No tak, Diano. Ellen zní víc nóbl."

"Ale já nechci mít dceru s nóbl jménem. Já chci mít dceru s obyčejným jménem."

"Žádné tvé dítě nebude obyčejné, ale stejně dokonalé, jako jsi ty!"

"Ach Filipe. Ty tvoje lichotky."

Nasadila jsem si sluchátka a otočila se k oknu. Už abych byla doma.

...

Jen co jsem vyšla na parkoviště u letiště, zpozorovala jsem Theu, jak se opírá o kapotu. Když si mě všimla taky, rozběhla se ke mně.

"Och, Liss! Co se stalo?" Objala mě. A já se znovu rozbrečela. "Lissinko. No tak. Nebreč. Pojď do auta. Cestou mi to povíš."

A já povídala a povídala a povídala. Thea jenom vrtěla hlavou a zírala před sebe na cestu. Dojely jsme ke mně domů a já s červenýma očima padla u sebe v pokoji na postel. A začala brečet nanovo.

"Je mi to moc líto, Liss." Řekla Thea a sedla si za mnou. Zabořila jsem hlavu do polštáře a bolestně zasténala.

"Já jsem taková kráááva!" Zabučela jsem.

"Ne, nejsi." Chlácholila mě.

"Jo, jsem. Jak jen můžu být tak naivní?! Jak jsem mu jen mohla věřit? Proč jsem tak hrozně pitomá?!"

Thea si povzdechla. Chvíli bylo ticho, tak jsem se na ni otočila. Usmála se.

"Něco k smíchu?" Zavrčela jsem.

"Ne. Co kdybych zavolala Roxy, ať dojde a po cestě koupí zmrzlinu?"

Zaúpěla jsem. "Fuj, jen to ne! Nebuduvse cpát sladkým. Už ničím se nebudu cpát!" Zavyla jsem.

"Ale to umřeš, když nebudeš jíst."

"O to mi jde." Schovala jsem hlavu pod polštář.

"Přestaň. Nad ničím takovým nepřemýšlej. Volám Roxy."

A jak řekla, tak udělala. Tak jsme se o půl hodiny později cpaly levnou zmrzlinou v kelímku, já brečela, ty dvě mlčely.

"To je humus. Všechno je humus." Stěžovala jsem si a odložila kelímek.

"Máš pravdu." Zafuněly ty dvě a já dopadla zády na postel. Zavřela jsem oči, ale tím se mi akorát v mysli promítl jeho obrázek.

Stekla mi jedna slza. Potom druhá. A pak další. A další. A další.

"Proč to tak bolí?" Zašeptala jsem.

"Protože ti zlomil srdce." Odpověděla Roxy.

"Protože jsi mu věřila a on ti lhal." Dodala Thea.

"Moc mi nepomáháte." Odfrkla jsem.

"Nemrkneme na nějaký film?" Navrhla Thea a poposedla si. Já jen zavrtěla hlavou.

"Ne. Nechci se na nic dívat."

Chci jeho. Tady, teď. Hned. Vlastně ne. Nechci ho už ani vidět.

Opravdu ho už nechci vidět?

"Proč právě osoba, která slzy zavinila, je může jako jediná usušit?" Zeptala jsem se nepřítomně.

"Už je to prostě tak." Roxy pokrčila rameny.

"Ale to není fér." Zaštkala jsem a pohlédla do stropu.

"Život není fér, Liss. Já myslela, že už jsi to pochopila." Povzdechla Thea.

Kousla jsem se do spodního rtu. "Nikdy nebudu schopná zapomenout. Nikdy na něj nepřestanu myslet. Myslíte, že on to zvládne?"

"Ne. Nezvládne." Roxy rychle zavrtěla hlavou.

"Řekl mi, že mě miluje. Josh mi tohle taky řekl." Špitla jsem.

"Josh byl blbec, Liss. On to nemyslel vážně." Roxy mě pohladila po rameni.

Thea si však servítky nebrala. "A Adrian snad ano? Když dovolil té laciné děvce, aby kolem něj omotala své drápy?"

Chvíli jsem přemýšlela. "Co když za to nemohl?"

Thea se sarkasticky zasmála. Ten tón jejího hlasu mě bolel. "Tak nemohl? To teda nebyl jeho jazyk, který prohledával hubu té štětky?"

Propadla jsem hysterii. Zaryla jsem nehty do polštáře a potom do něj zabořila i hlavu. Měla pravdu.

"Theo, dívej, co jí děláš!" Okřikla ji Roxy.

"Chci být prostě upřímná. Jak jí asi pomůžu, když jí budu dávat falešné naděje? Myslíš si, že se vrátí? Všechny jsme se v něm spletly! I kdyby se dali zase dohromady, vydrží jim to navěky? Ne, tady nejsme v pohádce, Roxy. Tohle je krutá realita, kde neexistuje žádné 'a žili šťastně až navěky'." Thea dokončila svůj monolog a zvedla se z postele.

"Holky?" Pípla jsem.

"Co?"

"Chtěla bych se prospat."

Zvedla jsem hlavu a pohlédla na ně. Obě přikývly, že chápou. Ovšem, taky jim bylo jasné, že neusnu.

"Budeme v obýváku." Řekla Thea a pokynula Roxy, aby šla s ní. Zůstala jsem v pokoji sama.

Vyskočila jsem z postele a vydala se ke stolu. Zapla jsem svůj laptop a najela na NF. Otevřela jsem chat s MonAirem a...

Tento uživatel neexistuje.

Měla jsem pocit, že s těmito slovy, s MonAirem, jsem ztratila i tu poslední naději na to, že bude všechno zase v pořádku.

.........
Mrzí mě, že jsem nesplnila svůj slib, že bude noční kapča, tak přidávám teď :(

Chriss
(Dnes ještě přidám)