New message [CZ]✔

Kapitola šedesátá sedmá

Už jsem zmiňovala, že vás 💜??

"Liss," konejšila mě Lindsay, "nebreč."
"Já nebrečím, Lindsay." Oznámila jsem jí v klidu.

Nebrečela jsem. Nedokázala jsem uronit jedinou slzu. Ale zatímco jsem zvenčí vypadala jenom trochu unaveně, zevnitř se to ve mně svíralo. Cítila jsem se podvedená, zrazená a zničená.

A stačil k tomu jen nadpis celé podsložky: MonAiro.

"Víš, že jsem to tušila, Lindsay?" Zašeptala jsem.

"Cože?" Vyjekla.

"Cítila jsem to. Všechno to sedí. Samozřejmě, že to celou dobu jenom hrál. Ach, Lindsay! Hrál to na mě! Celou dobu! Celou dobu věděl, že si píše se mnou. Proto na mě ten večer v klubu tak koukal. Nevěřícně. Věděl to. A já ho měla kopnout do prdele dřív, než se mě stačil dotknout."

"Liss, přestaň."

"Chápeš to, Lindsay?! Celou dobu to věděl a nic mi neřekl! Čekal snad, že na to nepřijdu?!" Už jsem křičela. Lindsay mě pozorovala se starostí v očích. Cameron postával u prahu a nervózně přešlapoval. Tak moc mi připomínal Adriana. Tak moc mi připomínal kluka, kterému jsem z celého srdce věřila a on mi udělal... tohle.

Ta fotka...

"Co kdybych ji pověsil na facebook? Tolik lidí by nad tvým dokonalým tělem jen slintalo, miláčku."

Miláčku?!

"On... on..." zavřískla jsem. Lindsay vyskočila z postele a ustoupila o několik kroků. Udělala správně. I Cameron na mě zíral jako na zjevení.

Ozvalo se vyzvánění. Moje vyzvánění. Zvedla jsem to.

"Liss! Hele, já-"

"Víš co, Adriane? Jdi někam!"

Odhodila jsem telefon. Lindsay ke mně pomalu došla. "Liss, o co jde?"

Podívala jsem se na ni. Bylo mi špatně. Před očima mi probleskly všechny ty krásné momenty, co jsem s Adrianem prožila. První pohled. Polibek v koupelně. Jak jsme jeli pro Miu. Jak mě navštívil u nás doma. Naše první společná noc. Letadlo. Vodopády. Všechno, co jsme za ty tři týdny, co se známe, stihli... to se mi zdálo neuvěřitelné.

A potom to, jak se mi 'někdo' naboural do počítače, telefonáty, zprávy, cesta od Billa.

Lindsay mě sledovala a v očích měla starost. Starost a bolest.

Jenže já měla bolest v srdci. Bolelo to.

"Ještě bylo moc brzy." Zašeptala jsem. "Dali jsme se dohromady moc brzy. A skončilo to ještě dřív."

A tak jsem nechala stéct první slzy, které následovaly další a bolestivější.

Pohled Adrian:

"Tati, jeď!" Křikl jsem.

"Adriane, je tu osmdesátka, ne sto dvacítka!"

"Do hajzlu!" Praštil jsem pěstí do palubní desky.

"Adriane! Okamžitě se uklidni! To auto za nic nemůže. Nechápu, proč jsme museli odjet dřív."

Ztuhla mi čelist. "Protože jsem to všechno totálně posral."

"Nebuď sprostý."

"Sprostá je tahle situace. Už jsme mohli být dávno doma, kdybychom jeli rychleji!"

Táta zavrtěl hlavou. "Aspoň mi řekni, co se stalo."

"Hah. Co se stalo? Všechno. Právě jsem asi ztratil holku, kterou miluju jenom kvůli mý blbosti! To se stalo!"