New message [CZ]✔

Kapitola padesátá

Padesátá část!!!!!! To je neuvěřitelný :D často to vzdám už na začátku :D (viz těch 844238063x³ nedokončených příběhů v mém počítači)

Hele? Takže já to asi už skončím a tohle je poslední část... Děkuju, že jste tohle četli, ale čeká mě tabulka čokolády. Domyslete si konec :)

Just joking :D ještě nás čeká hodně kapitol a jako v správné detektivce musíme všechno vyřešit!

Teda, Šímo. Jsi úplný Sherlock Holmes.

Jelikož je ta 50. kapča (!!!), máte možnost se do komentu zeptat jednu jedinou otázku, která vás zajímá (ohledně příběhu, ale neprozrazuju děj, nebo klidně ohledně mě) a já vám ji zodpovím v příštím díle na konci kapči :) čas do zítřka 14:00h :))
Dodatek: na komenty k této kapči neodpovídám :D
Uhm, i když, to už se opakuju po ostatních...

Zpět k příběhu. Strašně vás <3uju, protože jste prostě úplně <3 a to jen díky vám a vaší podpoře jede tenhle příběh dál :33333

Šímo, už piš! Stejně to nikoho nezajímá!

Už píšu.

..........................................................

"Co?" Zašeptala jsem a polkla knedlík v krku.

"Ano, ano. Je v pořádku."

"Kdo volá?!" Naléhala jsem. Adrian mě prstem zarazil a já si trucovitě založila ruce na prsou. "Adriane?"

"Moment-" odtáhl mobil od ucha, "to je Thea." Oznámil mi a potom si znovu přiložil sluchátko k uchu, "-ne, je v pořádku, živá a zdravá."

Úlevou jsem se skoro svalila na podlahu. Ze srdce mi spadl obrovský balvan. Thea, ne rodiče!

Ale jak Thea ví, že nejsem doma?

"Takže... si pro ni přijede?" Adrianovi ztuhla čelist. Zamračila jsem se. Kdo si pro mě má přijet?!

"Vyřídím. Za hodinu, dobře. Jo, moje číslo máš, tak jim teda... to číslo dej." Zavěsil a podíval se na mě, ve tváři výraz zbitého psa.

"Co se děje? Kdo si pro mě přijede?" Zeptala jsem se.

"Jeden z tvých rodičů." Odpověděl mi.

Ne. Prosím, ne.

"Ale..." v očích mě zaštípaly slzy. Přiložila jsem si dlaň na ústa a odvrátila pohled. Potom jsem si stoupla a opřela se o stůl. "Jsou naštvaní." Pípla jsem.

Adrian se taky postavil a došel ke mně. Ruce opřel o stůl tak, aby se zároveň mohl dotýkat mých boků a sklonil ke mně svůj krásný obličej. "Jenom o tebe mají strach."

"To teda nemají." Zaprotestovala jsem.

"Samozřejmě, že mají. Odešla jsi. Jen tak. Nic jsi nikomu neřekla a odešla jsi."

Zuřila jsem. "To je jako přednáška? Už nejsem malá."

"Jak myslíš." Pokrčil rameny. Nevydržela jsem to.

"Jestli si myslíš, že jsem malá nebo nedozrálá a chovám se jako dítě, vzpomeň si, co jsi v noci s tím dítětem dělal." Zapíchla jsem mu prst do hrudi.

Usmál se. "Nemyslím si, že jsi dítě."

"Najednou." Popíchla jsem ho. "Teď jsi mi naznačil, že se jako dítě chovám."