New message [CZ]✔

Kapitola třicátá sedmá

Ahoj :))))
Než začnu s kapitolou, jdu si vylít srdíčko :DDDDD ... ne, nepatří to sem.
Omylem jsem narazila na MLP fanynku a OMG, tohle je důvod proč malý děti nemají na Wattu co dělat  :D nevím, jestli mám plakat, smát se, nebo se jít přidusit polštářem, když čtu ty komenty typu: "nerada ti to říkám, ale wattpad je od 13ti" proti tomuto nic nemám... odpověď mě fakt skoro rozbrečela: "ti mně nech píšu líp neš ti a jsem omoc lepčí a dej mi hlas a podívej se na moje další knihi" ... pomoc, prosím

Vraťme se k příběhu, jinak mě klepne.
................

"Lisso." Mia se mnou silně zatřásla. Zamručela jsem a otočila se na druhý bok. "To už je lepší." Vydechla Mia.

"Máš problém?" Zavrčela jsem.

"Už ne, ale v noci jsi mi zalehla vlasy." Vysvětlila sestra a sedla si. "Mimochodem, shodila jsi mě dvakrát. Hluboce Adriana lituji. Sdílet postel s takovou kozou jako jsi ty musí být opravdu smrtelně nebezpečné." Ten sarkasmus mi rval uši.

"My spolu nespíme, Mio." Zachrčela jsem. "A nech mě laskavě bejt."

"Mimochodem, nevím, co se ti zdálo, ale v noci jsi mluvila ze spaní. Co se jen člověk nedozví o vlastní sestře." Zasmála se a natáhla se pro ponožky.

Taky jsem si sedla. "O čem točíš?"

"Volala jsi svýho kluka, křičela na svoje kamarádky a mlela o nějakým MonAirovi."

Ztuhla jsem. Do zadní díry!

"No, nedalo se to poslouchat, ale já jsem to s tebou vydržela, takže čekám královskou snídani." Sladce se usmála a zamrkala svými dlouhými řasami.

"To víš, že jo." Zasmála jsem se. Protáhla jsem se a mrkla na budík. Půl deváté.

"Rodiče asi už budou v práci." Povzdechla si Mia. "Poslední dobou vůbec nemají čas. Večer se dokonce pohádali."

Zamrazilo mě. "Kvůli čemu?"

"Oba po sobě štěkali jako smyslů zbavení." Mávla rukou. "Všechno najednou."

"Aha." Vyskočila jsem z postele. "Chceš lívance nebo míchaná vajíčka?" Zeptala jsem se a Mia se vítězoslavně usmála.

O dvacet minut později jsme si dole v kuchyni pochutnávaly na vajíčkách a zeleninovém salátu. Mia si pročítala zprávy na facebooku a já zírala do blba a přemýšlela nad tím, co se mi zdálo. Zrovna jsem žvýkala kus papriky, když se mě Mia zeptala: "Přemýšlíš o dětech?"

Sousto mi zaskočilo a já se rozkašlala. Chvíli jsem lapala po vzduchu, zatímco mě sestra bouchala do zad. Po minutě boje o život -pokus o vtip- jsem se konečně nadechla a poprosila Miu o vodu. Ta mi ji hned podala.

Zhluboka jsem se nadechla. A potom vydechla.

"Jsi v pohodě?" Ujistila se sestra.

"Naprosto." Hlesla jsem.

"Nechtěla jsem tě zabít." Mia vykulila oči. "Jen jsem se ptala."

"Proč zrovna na děti?" Vyjekla jsem.

"Teď jsem dívala na novinky.com, zveřejnili přibližnou útratu za plenky ročně. Tak jsem se zeptala." Pokrčila rameny.

Frustrovaně jsem si prohrábla vlasy. "Ty mi dáváš, sestřičko." Zamumlala jsem.

"Tak přemýšlíš o nich?"

Zamyslela jsem se. "Ještě je moc brzy myslet na něco takovýho. Je mi osmnáct. Nezatěžuj mě něčím takovým prosím, mám dost svých starostí a rozhodně teď nechci řešit děti." Zadívala jsem se na svůj talíř. "Už nemám hlad. Dej to psovi."

Mia svraštila obočí. "Nemáme psa."

"Tak to spapej ty." Zvedla jsem se ze židle a zamířila do svého pokoje. Rozvalila jsem se na posteli a spokojeně se uculila. Prý děti.

Vtom se ozvalo vyzvánění mého mobilu. Zvedla jsem to.

"Ano?" Ozvala jsem se.

"Ahoj, tady Adrian."

Srdce se mi zatetelilo blahem. "Ahoj."

"Volám ti kvůli tomu včerejšku." Slyšela jsem, jak se zasmál. "Neměla jsi kvůli mně průšvih?"

"Ne, všechno v pohodě."

"Dobře." Řekl.

Chvíli bylo ticho. "To je vše?"

"No, taky... ehm, jestli nemůžeš v pátek, ehm, nemohla bys někdy jindy? Nemusíme na žádnou stupidní párty, jen třeba... někam."

Kousla jsem se do rtu, abych se nerozesmála. Červené tváře jsem však skrýt nedokázala, ale ty Adrian neviděl, takže to nebyl problém. "Mám domácí vězení, Adriane."

"Aha."

"Ale šla bych ráda... někam. Jen bych musela přesvědčit své rodiče."

"Zkusíš je přesvědčit? Nebo... nemám ti s tím přesvědčováním pomoct?"

Představila jsem si Adriana, jak se zdraví s tátou a okamžitě to zavrhla. "To není dobrý nápad."

"No dobře." Povzdechl si. "Tak mi... dej potom vědět."

"Škoda toho pátku." Špitla jsem.

"Jo. Škoda. Tak zatím, Liss."

"Pá Adriane."

Zavěsil. Okamžitě jsem radostí zavýskla a zachumlala se do peřin. Usmívala jsem se jako sluníčko. Teda... dokud někdo znovu nezavolal.

Neznámé číslo. Zvedla jsem to.

"Už brzy, Liss." Zasyčel někdo a položil. Brada mi spadla až na postel, stejně tak telefon. Vybavilo se mi, co se mi v noci zdálo a nadskočila mi husí kůže.

Pomalu jsem došla až k laptopu a ukázala na něj. "To není vtipný." Zašeptala jsem a potom nasucho polkla. "Jestli si chceš hrát, máš to mít. Budeme si hrát."

Přichází řetězec nudných kapitol :DDD

Chrissy