You Are My Star!

Chapter 97

-Louis-

Už je to pět let od toho incidentu s naší malou Darcy. Mezitím jsme na tom byli oba psychicky špatně. Ale zvládli jsme to a to jen za pomoci mé milované rodiny. Nevím, co bychom bez nich dělali! Náš život šel dál. Já i Harry jsme se hodně změnili. Řekl bych, že jsme dospěli. Máme jiné názory na věci než před tím. Je nám o dost líp, i když ztráta Darcy nás pořád mrzí a hodně bolí...

„Loui?" ozval se Harry z mého klína. Leželi jsme spolu na houpací síti na naší zahradě a pozorovali nebe. Bylo krásné letní odpoledne. „Ano, Harry?" pohladil jsem ho po jeho dlouhých kudrnatých vlasech. „Víš, není dne, kdybych si nevzpomněl na naší malou Darcy. Večer jsem přemýšlel a napadlo mě, že bychom...Že bychom si mohli zažádat o adopci. Co ty na to?" „Adopci?! Vážně, Harry?!" „Loui...Prosím. Nech si to projít hlavou. Nechci, nechci zažít další bolestné zklamání z toho, že se nám to už nedaří a hlavně...Adopcí se děťátku nemůže nic stát..."

„Harry, já nevím. Vždycky jsme chtěli mít vlastní dítě." „Ale, Lousi! Tohle snad nebude naše vlastní dítě, když ho budeme mít v papírech, když ho budeme vychovávat jako vlastní?" „Harry..." „Loui, prosím...Nech si to ještě projít hlavou. Prosím." „Tak dobře." Děkuju." Naklonil jsem se, abych ho políbil.

-Harry-

Seděl jsem u stolu v kuchyni a projížděl stránku dětského domova blízko Brightonu. Mám strašný strach, že nám něco zabrání v tom, abychom si malé adoptovali. Třeba to, že jsme oba muži. Nemuselo by se jim to líbit, i když by už mohli být zvyklí.

„Co zkoumáš, zlato?" přišel ke mně Louis a obejmul mě zezadu. „Ale...Jen tak koukám." „Uka..." natočil si notebook k sobě a zamračil se. „Harry?" „Jen se koukám, Lousi." „Kde to je?" „Blízko Brightonu." „Hm..." zamyslel se na chvíli a sjel myší dolů. „Zítra se tam pojedeme kouknout!" „Cože, Lousi? Myslíš to vážně?" „Smrtelně vážně!" „Panebože!" vyskočil jsem na nohy a on se mnou. Padl jsem mu do objetí a políbil ho. „Harry, ale nechci, aby si byl zklamaný, když se něco nepodaří, dobře?" „Slibuju, Lousi! Pojď, uvaříme si něco k večeři." „A Harry?" „Jo?" otočil jsem se na něj od kuchyňské linky. „Neměli bychom to oznámit vašim?" „Tak je zítra pozveme na večeři?" „Podle toho jak to dopadne..." „Dobře." Usmál jsem se vděčně.

Po výborné večeři jsme se šli umýt a spát. Potřebovali jsme se připravit na náš velký den, který nám možná změní budoucnost a možná taky ne.

-DRUHÝ DEN RÁNO-

Probudil jsem se přesně v osm hodin. Louis v posteli už neležel. Slyšel jsem zvuky z kuchyně, tak jsem se tam šel kouknout. Viděl jsem, jak se pere se snídaní. Ušklíbl jsem se a přišel k němu. „dobré ráno, lásko." „Fuj, Harry! Vylekal si mě..." „Co se děje? Jsi nějak nervózní..." „Ne, nejsem...To se ti jen zdá. Běž si sednout, připravím ti snídani." Políbil mě na tvář a pousmál se, i když mu to moc nešlo. Je z toho dneška přešlej. A to hodně...Nechci ho do ničeho nutit, tlačit nebo něco takového, ale rozhodl se pro to sám, z vlastní vůle. Nevím, co jsem udělal špatně.

Pozoroval jsem, jak se v té snídani Louis ňimrá. „Loui? Udělal jsem něco špatně?" „Co?" „Jestli jsem udělal něco špatně. Přijdeš mi už od rána divnej." „Ne, Harry! Nic si neudělal špatně. Jen jsem kapku nervózní. To je všechno. Jestli už nebudeš, běž se připravit, je na čase, abychom vyjeli." „Dobře." Sklopil jsem hlavu a šel se připravit. Musím si vzít něco slušného. Doufám, že zapůsobíme.

-DĚTSKÝ DOMOV-

-Louis-

Stáli jsme před dvorem a pozorovali z většiny šťastné děti, jak běhají, hrají si s míči, nebo sedí na pískovišti a dělají bábovičky. Ti větší stáli v rohu. Holky si prohlíželi časopisy a kluci si jen tak povídali. Panoval tady takový klid. Taková spokojenost. Viděli jsme dvě už od pohledu příjemné paní kolem 50. Vydali jsme se za nimi.

„Dobrý den. Přejete si?" zeptala se nás jedna z nich. „Dobrý den. Jsem Louis Tomlinson a tohle je můj snoubenec Harry Styles. Měli bysme zájem o adopci." „Aa, vy jste sem včera volali a domlouvali jsme si schůzku, že?" „Ano." Kývl jsem hlavou. „Já jsem Hannah Wellington a jsem ředitelka našeho dětského domova. Pojďte prosím se mnou." Usmála se a vedla nás dovnitř.

Posadili jsme se v její kanceláři a ona se nás začala vyptávat na ty klasické otázky, jako kolik nám je a tak. Asi jsme se jí zalíbili, za což jsem byl strašně rád. „A kohopak byste si chtěli adoptovat?" podíval jsem se na Harryho. O tom jsme se nebavili, sakra! „Chtěli bychom kluka." Řekl s úsměvem Harry. Vyděšeně jsem se na něj kouknul. Přece chtěl holčičku! Určitě to dělá jen kvůli mně! Položil svou ruku na tu mou a kývl hlavou. „Víte pánové...Je u nás mnoho případů jako jste vy. Většinu ale uznáme za nevhodné k výchově dětí..." stoupla si a otočila se k velkému oknu. Harrymu se do očí draly slzy a chytl mě pevněji za ruku. „Jenže...Vy ten případ nejste. Přijdete mi, jako skvělí budoucí rodiče. Ovšem to tak lehké nebude. Ale to vše, až po prohlídce. Tak pojďte." Usmála se a ukázala na dveře. Harrymu spadl kámen ze srdce a mě také. Měli jsme oba radost, i když ještě ani nebylo proč.

Procházeli jsme velkou chodbou, po které na stranách byly různé místnosti, jako byla třída, kde se učili, kde si hráli, pak pokoje, koupelny. Když jsem se koukl do dveří od jedné třídy, zastavil jsem se. „Co tam ten klučina dělá tak sám?" ukázal jsem tak na 2 ročního chlapečka, který seděl v rohu a hrál si. Hannah k nám přišla a usmála se. „To je Sebastian. Jeho matka ho sem odložila hned po jeho narození. Už je takový od malička. Moc toho nenamluví, ale je dost šikovný na manuální práce. Jenže se nezačleňuje do kolektivu, takže většinu věcí s ním děláme odděleně. Nechceme ho nijak trápit." „Můžeme si s ním popovídat?" Harry na mě zvláštně koukl. „Samozřejmě." Otevřela nám dveře a já s Harrym ruku v ruce vešli dovnitř. „Věř mi, Harry. Cítím, že tohle bude náš perfektní syn!"

Panebože lidi!! Ani nevíte, jak mi tohle chybělo! Doufám, že jste i přes tak dlouhou pauzu vydrželi s mým příběhem. Slibuju, že budu pokračovat! So bye my Larry Shippers!