You Are My Star!

Chapter 94-Sorry, Loui!

Věnované:MonikaEnge

~Louis~
Už je to hodina co je na sále a já začínám být vážně nervózní. Najednou se ve vchodu do dveří, objevili všichni z mé třídy. Přišli ke mně a hromadně mě objali. Nevydržel jsem a propukl v hysterický pláč. *„To není možný..." kroutil jsem nechápavě hlavou. Proč se musela stát další špatná věc nám?

Všichni jsme seděli v čekárně, kde naštěstí nikdo nebyl. Uběhla hodina a půl a najednou ze sálu vyšel Harryho doktor. *„Pane doktore!" zavolal jsem na něj. *„Louisi." polkl. V očích měl slzy. Věděl jsem, že tohle nedopadne dobře. Přišel jsem pomalu k němu.

*„Pane doktore, co se stalo? Je to vážné?" *„Louisi... Nevím jak je to možné. Ale stát se to může." *„Povídejte!" držel jsem ty pitomé slzy v sobě, ale samozřejmě, že to nešlo. *„Harry...Harry přišel o miminko. Potratil. Je mi to strašně líto, Louisi." to co mi právě řekl mě dostalo na kolena. Klekl jsem si na studenou podlahu. Doktor si ke mně klekl a hladil mě konejšivě po zádech.

*„Jak se to mohlo stát, pane doktore? Proč?! Harry to nezvládne, já taky ne! Nebudu schopen mu pomoci, když sám na tom budu jako on!" *„Loui... Prosím. Oba musíte být silní. Nesmíte se tomu poddat. Není vyloučeno, že nemůžete mít další potomky. Prosím..." *„Řekl bych, že s tím už je konec. Můžu jít za ním?" *„Můžeš."

~Harry~
Ležel jsem na boku a koukal se z okna. Slzy mi tekly proudem a já v rukou svíral růžovou dečku, která měla patřit naší holčičce. Teď je ale všechno pryč.

Uslyšel jsem otevření dveří. Doufal jsem, že to bude Louis a taky že byl. Klekl si přede mě. Zavřel jsem oči. Nemohl jsem se na něj kouknout. *„Harry..." jeho hlas se zlomil a rozbrečel se naplno. Položil svou malou ručku na mou tvář. *„Promiň, Loui. Nechtěl jsem..." *„Za co se omlouváš, lásko?" *„Neochránil jsem ho. Slíbil jsem ti to!" *„Harry! Ty za to nemůžeš, prosím! Tohle neříkej!" *„Měla to být holčička." vytáhl jsem si z rukou dečku. *„Harry..." vydechl Loui a vzal si ji do rukou. *„Harry, musíme být silní. Tohle není konec, dobře?" *„Se ti řekne, Louisi. Ty si naši malou holčičku nenosil 5 měsíců v sobě. Neprožíval si ranní nevolnosti a nevíš jak to bylo nepříjemné a zároveň úžasné, když si ji v sobě cítil! Teď je všechno pryč!"

~Louis~
*„Omluv mě, prosím." řekl jsem po hodině ticha. Odešel jsem na chodbu,kde stáli ještě pořád všichni ze třídy. *„Loui? Co se stalo, prosím...?" přišla ke mě Hannah. *„Harry.. Harry potratil." *„Cože?! Panebože..." přitáhla si mě do objetí. *„Měli byste jít domů. Nemusíte tady čekat, my to zvládneme." ušklíbl jsem se. *„Hezké prázdniny, děcka."

Odešel jsem na záchody, kde jsem se zavřel do jedné z kabinek. Vytáhl jsem mobil z kapsy a vytočit číslo Fizzy.

*„Loui? Ahoj. Co se děje?" *„Fizzy..." *„Loui, ty pláčeš?!" *„Harry... Harry potratil!" *„Cože?! Jakto? Je to vůbec možné v 5.měsíci?" *„Je to tak Fizzy... Měla to být holčička. Krásná holčička." *„Louisi! Mám za tebou přijet?!" *„Nejezdi. Řekni to doma a hlavně ať jsou v klidu." *„Loui..." položil jsem to. Už jsem to dál nechtěl rozebírat a hlavně jsem neměl sílu.

~Fizzy~
Seděla jsem nehybně na židli. Nebyla jsem schopná pohybu. Všichni seděli spokojeně dole a hráli hru s dvojčatama. Jak jim to mám asi jen tak říct? Louisi!

Postavila jsem se mezi futra a sledovala mamku se slzami v očích. *„Fizzy, co se děje?" zeptala se starostlivě mamka. Zakroutila jsem hlavou a odešla do kuchyně, kde jsem si sedla na zem. Slzy se mi z očí linuly jako vodopády.

*„Fizzy, co se stalo?" objala mě mamka. *„Volal mi Louis." *„Cože?! Co se stalo?!" *„Harry.. Harry potratil!" *„Cože?!" pustila mě a zadívala se mi do očí. *„Je to tak, mami." *„Vstaň a běž se obléknout. Jedeme do Brightonu!" *„Mami, říkal ať nejezdíme!" *„Nejedeme do nemocnice. Jedeme k nim!" bylo vidět jak slzy zadržuje. Snaží se být silná, už jen kvůli nám ale hlavně kvůli Louimu a Harrymu.

~Louis~
Stál jsem před doktorovou kanceláři a hodlal jsem vstoupit. *„Pane doktore, můžu?" *„Samozřejmě." ukázal na židli před sebou. *„Může Harry domů?" *„Ano. Bude to asi i lepší." *„Nehrozí žádná další rizika?" *„Ne. Louisi, hlavně na něj dávej pozor." *„Budu." *„Harry je hodně slabý. Zavolej i do práce a omluv ho, že teď nebude schopen pracovní činnosti." *„A do kdy?" *„Dokud se z toho nedostane." *„To taky nemusí!" *„Uvidíte.. Postupem času se to bude zlepšovat." *„Pane doktore, děkujeme za všechno." *„Vy nemáte za co. Teď už běžte domů." *„Nashle." *„Nashle. Třeba se tady ještě jednou potkáme a doufám, že při lepší příležitosti." kývl jsem a odešel.
-------------------------------------
Zaparkoval jsem na příjezdové cestě. Oběhl jsem auto, abych pomohl Harrymu. Byl vážně slabý. *„Tak pojď." chytl jsem ho podpaží a šel s ním dovnitř. Bylo odemčeno, nečekaně.

Sundal jsem sobě i Harrymu boty a šel s ním do ložnice. *„Odpočiň si." svlékl jsem z něj tepláky a přikryl ho peřinou. *„Děkuji." políbil jsem ho na tvář a šel si sednout do obýváku. Chápu, že chce být sám.

Venku už se stmívalo. Když jsem přišel do obýváku, celá moje rodina seděl na sedačce. *„Co tady děláte?" vykulil jsem oči.

Ahojte...tak doufám, že se vám aspoň nějak díl líbil. Mám nehorázné problémy s wattpadem, tak doufám, že vše bude ok...
Bye my Larry shippers(stay strong!)