You Are My Star!

Chapter 27

~Louis~

Liam naštěstí usnul v autě. Zastavil jsem na parkovišti před bytovkou a opatrně si vzal Liama do náruče. Byl celkem těžkej. Tak je to hrouda svalů...

Já a moje malé tělíčko to mělo dost těžký ho donést nahoru, ale zvládl jsem to. Rozkopl jsem dveře a nesl ho do pokoje, kde spal Harry když přijel. Položil jsem ho na postel a přikryl tenkou dekou. Odešel jsem do obýváku a schoulil se na sedačku. Musel jsem to ze sebe nějak dostat. Brečel jsem a vzlykal do polštáře, aby mě Li neslyšel. V tom mi zazvonil v kapse mobil. Harry....
*„Loui?!" *„Ano Harry?..." *„Ty brečíš? Louisi, co se děje? Proč si mi nebral telefony...?" *„On Zayn... Je v nemocnici a pomalu umírá..." *„Cože? No doprdele! Jakto? Sakra Loui! Co mám dělat?! Chtěl bych být teď u tebe! A co Liam?!" *„Harry klid... V klidu pracuj a my to nějak zvládnem... To víš že já bych tě chtěl mít taky u sebe a ani nevíš jak moc! Liam je u mě a spí. Ten je z toho taky v prdeli..." *„Je mi to jasný... Ach Loui..." *„A co ty Harry? Jak se máš?" *„Stýská se mi..." *„To mě taky a ani nevíš jak..."

~Liam~

Když mě Louis donesl do postele, vzbudil jsem se. Pak už jsem nemohl usnout. Tak jak asi že jo?! Nechtěl jsem, ale poslouchal jsem jejich telefonát... Louis to měl hodně nahlas, takže jsem slyšel co si říkají! Chybějí si.. A to mě dodělalo! Tohle jsem si se Zaynem říkal taky. A co teď? Teď mi už bude chybět navždycky?! To ne! Nesmí! Lehl jsem si na zem s kobercem a přitáhl si nohy k sobě. Zavřel jsem oči. Vraceli se mi všechny vzpomínky... Zayn... Nedávám to.. Nemůžu být na tomto světě bez něj!

~Doktor Zayna~

Seděl jsem v kanceláři a pročítal nějaké papíry. Mám noční směnu, jakej to opruz. *„Pane doktore honem!" vtrhla mi dovnitř Elis, jedna ze sestřiček. *„Co se děje?!" na to mi už ale neodpověděla a utíkala pryč a já za ní. Vešli jsme do pokoje pana Malika. *„Co se stalo?!" okamžitě jsem zakročil. *„Má záchvat pane doktore!" *„To vidím sám, ale to z ničeho nic?!" *„Ano!" *„Připravte sál!" když všichni odešli, uklidnil se. *„Pane doktore?" *„Ano!" chytl jsem ho za ruku. *„Vím že je to můj konec... Vyřiď te prosím Louisovi ať je šťastný a že jsem ho měl moc a moc rád. Byl jako moje rodina. Tohle dejte Liamovi..." strhnul si z krku řetízek a podal mi ho. Skoro jsem ho neslyšel jak nemohl mluvit, ale věděl moc dobře co nejspíš přijde. *„Řekněte mu, že jsem ho miloval a vždycky budu. Ať se netrápí a žije dál svůj život!" v tom mi ruku pustil a opět zavřel oči. Přístroje začali pípat vší rychlostí. Rychle jsme ho převezli na sál a dělali co se dalo.

Po hodinovém zákroku jsme pana Malika převezli zpět na pokoj. Je na tom hodně špatně. Dáváme mu tak maximálně týden... To co mi řekl mě dojalo. Když jsem zalezl zpět do kanceláře pustil jsem ty slzy, které jsem takovou dobu držel. Je to vážně úžasný člověk a tohle si nezaslouží!