Ten pocit se ráno probouzet v jeho náručí, jsem téměř zapomněla. Cítit to teplo jeho těla, přitisklé na mém, mi tolik chybělo.
,,Dobré ráno." usmívala jsem se na něho z koupelny s kartáčkem v puse.
,,Dobré? Po hodně dlouhé době konečně dobré." roztáhl závěs, aby se přesvědčil o slunečném dnu.
,,Zalyžujeme si dneska konečně?"
,,Myslel jsem, že nerada lyžuješ?"
,,Změnila jsem názor."
Po vydatné snídani jsem se nasoukala do oblečení na lyže. Měla jsem je jen tak tak, ale přisuzovala jsem to tomu, že jsem je neměla takovou dobu na sobě. Hold jsem měla tenkrát nejspíš o nějaké to kilo méně.
Vydali jsme se na svah a vzhledem k tomu, že já zrovna nepatřila mezi profesionální jezdce, sjela jsem si jedno kolo na té mírnější sjezdovce a Ricky si zkusil sjet tu ostřejší.
Bohužel jsem byla ta pomalejší a za mnou si to svištěl nějaký šílenec na prkně. Narazil do mě a sklouzli jsme o pěkný kus níž. Ačkoliv jsem měla helmu, bolela mě hlava a cítila jsem šílenou bolest i v podbříšku. Kvůli té jsem se nemohla ani postavit. Sníh jsem měla až pod tričkem a nepříjemně studěl. Okolo nás se začal dělat kroužek lidí, který se nám snažili pomoc.
,,Pomůžu vám vstát, slečno." nabízelo se několik lidí, ale já jsem nebyla schopná.
,,Zavolejte jí záchranku." volal další.
Než jsem se vzpamatovala, už byli na svahu záchranáři se skútry. Ten šílenec nakonec vstal, ale očividně ho bolela ruka. Vůbec jsem se nedivila, ten náraz byl pořádný.
Během chvíle jsme byli ve zdravotním středisku a čekala jsem na vyšetření.
,,Teď mi povězte, co vás bolí?" naklonil se ke mně lékař.
,,Hlava a břicho." položila jsem si ruce pod pupík.
,,Uděláme vám vyšetření, abychom vyloučili vnitřní zranění. Zatím to vypadá na otřes mozku."
Vzali mi krev a skákali okolo mě jako bych byla jediný pacient na klinice.
,,Musím vám říct, že jste nezodpovědná. Prohánět se ve vašem stavu na svahu. Máte víc štěstí než rozumu." přibelhala se ke mně starší lékařka a mračila se na mě.
,,Co mi tedy je?" nadzvedla jsem se opatrně na lokty.
,,Vy to nevíte? Jste gravidní." zatvářila se na mě jako bych před ní spolkla mouchu.
,,To je nějaká blbost..." zamyslela jsem se.
Ihned jsem popadla telefon se svým diářem a spočítala si, kdy jsem s Richardem naposledy spala. Pravděpodobně jsem tedy byla v sedmém týdnu. Byla jsem šokovaná a nemohla jsem tomu vůbec uvěřit.
,,Každopádně byste měla být v klidu a pár dní zůstat na lůžku." radila mi.
,,Děkuju."
,,Ale nepočítejte s tím, že vás dnes pustí."
Rovnou, když jsem držela v ruce mobil, jsem vytočila Richardovo číslo. Zvedl mi to okamžitě a zněl vyděšeně.
,,Smetl mě nějaký šílenec na prkně. Ležím na klinice."
,,Hned jsem za tebou."
Nebyla jsem zrovna nadšená, že jsem musela zůstat na klinice přes noc, ale vzhledem k tomu, co jsem se dozvěděla, to bylo to nejlepší.
Richard dorazil hned, jak mohl, ale tu novinku jsem si raději zatím chtěla nechat pro sebe. Člověk nikdy nemohl vědět, zda nenastanou nějaké komplikace po mém ošklivém pádu.
,,Takže mám zarezervovat letenky zpět?"
,,Nechce se mi odjíždět, ale takhle jsem to podělala. Moc mě to mrzí."
,,Ty za to nemůžeš. Zalezeme si spolu pod peřinu a budu se o tebe starat." usmíval se na mě.
Nerada jsem se vracela k Richardovi do bytu, protože jsem na to místo neměla moc dobré vzpomínky.
Zalehla jsem hned do postele a Richard se vážně snažil a staral se o mě. Kéž by tomu tak bylo napořád. Bohužel dopoledne musel odejít kvůli práci a já dostala chuť na palačinky.
Následné zaklepání na dveře mě moc nenadchlo. Přišla totiž očumovat Chloe.
,,Slyšela jsem od tvého otce, že jste odjeli do Aspenu, ale nějak brzy jste se vrátili. Copak neklape vám to?" radostně se usmála.
,,Kdybys tátu pořádně poslouchala, určitě ti řekl, že jsem měla nehodu."
,,Dělala jsem si legraci. Proto jsem přišla, abych se na tebe podívala." začala se nenápadně rozhlížet po bytě a hledala Richarda.
,,Sice ti to moc nevěřím, ale už je to lepší."
,,Chtěla jsem tě pozvat, tedy vás, na zítřejší večeři. Chtěla bych tě s někým seznámit."
,,Finn si našel přítelkyni?"
,,Ne. To já už nejsem sama."
,,No vlítla jsi do toho rychle."
,,Takže to oznam Richardovi a přijďte." zazubila se.
,,Jestli bude chtít."
,,Ráda vás uvidím spolu."
,,No to určitě. Ozvu se."
Říkala jsem si, že bych to mohla využít k oznámení mého těhotenství, aby jí spadla konečně brada, když nám to tedy očividně podle její teorie s Richardem neklape.
,,A ty tam chceš jít?" divil se mi Ricky, když jsem mu pověděla o rozhovoru s matkou.
,,Nevím. Možná jsem jen zvědavá na ten její nový objev."
,,Jen abys ho taky neokouzlila." zamrkal na mě a já se musela usmát.
Sotva další ráno Ricky odešel, opatrně jsem se odebrala na kontrolu ke svému gynekologovi. Oficiálně mi to potvrdil a nařídil mi, abych se opatrovala, snažila být klidu a nerozčilovala se.
To se mu ovšem říkalo, když nežil tam, kde já. Neznala jsem člověka, který by mě nerozčiloval. Až poslední dobou se o to snažil Richard, za což jsem byla vděčná.
Nachystala jsem se na dohodnutou večeři u Chloe, ale Ricky měl zpoždění.
,,Tak tam jeď beze mě a já pak přijedu. Stejně na ní nejsem zvědavý." zkusila jsem mu zavolat.
Jenže jsem mu nejprve chtěla říct to, co mi oznámil lékař a pak se s tím chlubit jinde. Nechtěla jsem to vyprávět matce, když to ještě ani on nevěděl.
,,Musím s tebou mluvit ještě než tam půjdeme."
,,Tak mluv."
,,Ne přes telefon to nejde." nastala chvíle ticha.
,,Bude tam Harry?" vypadlo z něho.
,,Ne tohle jsem neměla na mysli. Je to vážně důležitý." kňourala jsem tak dlouho dokud nepřijel.
Hodil klíčky na stůl a přišel ke mně, aby mi dal pusu.
,,Tak co tak hořelo?" posadil se do křesla a podíval se na mě.
Poklekla jsem k němu. Byla jsem tak nervózní, že se mi potily i dlaně.
,,Emmo, děsíš mě, co se stalo?"
