„Bráško?"
„Ano, princezno?"
„Kde je maminka s tatínkem? Proč už nejsou doma?"
Kolik mi tehdy bylo? Osm?
„Maminka s tatínkem museli odjet, víš?"
„A kam? To už nás nemají rádi?"
„Ne, ne. Co tě to napadá. Oni nás mají moc rádi a Bůh zas má moc rád je."
Pamatuji si, jak ses tehdy usmál. Smutně usmál.
„Takže oni jsou v nebíčku?"
„Ano."
„A přijedou za námi?"
„Nemůžou, ale kontrolují nás. Dávají na nás pozor."
Zas takový pozor nedávali.
„Jak?"
„Vidíš ty dvě jasné hvězdy támhle?"
„To je maminka a tatínek?"
„Přesně tak."
To, co jsi řekl, mě utěšilo.
„A budu mít taky takovou hvězdičku?"
„Ano, ale za hodně, hodně dlouhou dobu."
Bráško...
„Aha... Bráško, proč pláčeš?"
„Přečtu ti pohádku, ano?"
„Jooo."
Vždy jsi byl tak moc statečný.
ČTEŠ
Bráško?
Short Story„Bráško?" „Ano, princezno?" „Proč ti říkají buzna? Co to je?" „Víš, to je zlé označení pro jiné lidi jako jsem já." „A je špatně, že jsi jiný?" „Není, ale to oni nechápou. Nemají mě rádi." „Já tě mám moc ráda a budu taky jiná. Budeme oba dva jin...
