Bráško?

127.

„Víš, jak dlouho jsem na to čekala?"

„Dlouho?"

„Od první chvíle, co jsem tě uviděla."

Přisála se mi na krk.

„Jess. Tam né. Uvidí to."

„Chci, aby to viděli. Teď jsi moje."

„Co když budou proti?"

„Prosím tě. Posloucháš se vůbec?"

„No jo. Kdy se vlastně vrátí?"

„Nevím, šli na večeři."

„Snad to nedopadne jako minule."

„Myslíš to, jak málem vrazil jednomu číšníkovi, co na Jeremyho mrkl?"

„Je moc žárlivej. "

„Já bych udělala to samé. Tu žárlivost máme v rodině."

„A jéje."

„Jsi hrozně roztomilá."

„Nejsem."

„Jsi."

„Jsem šťastná, Riley."

„Já taky."

„Je to jak z romantickýho filmu."

„Pěkně přeslazenýho."

Asi jsme to zakřikly.

„Víš, co! Tak si tu ženskou třeba sežer!"

„Chováš se jak hysterka!"

„Já? To tobě pořád volá nějaká ženská a domlouvá si s tebou schůzky."

„To není, jak myslíš."

„A jak to teda je?"

„To ti teď nemůžu říct."

„Jistě. Tak až budeš moct, tak za mnou přijď."

„Jeremy!"

„Nech mě!"

„Nikdy bych tě nepodvedl."

„Tak proč domů chodíš tak pozdě?"

„Prostě mi věř."

Poslouchaly jsme. Když jste se uklidnili, tak jsme šly spát. Teď jsme vás rušit nemohly a ani bychom to usmiřování nechtěly vidět, stačilo, že jsme ho slyšely...