Bráško?

59.

„Co děláš venku vlastně tak pozdě?"

Nechtěla jsem být v tom domě.

„Procházím se."

„Jsi malý dítě a ty maj bejt už doma u mámy."

„Nemám mámu."

Znejistěl.

„Táty?"

„Ani tátu."

Poprvé se zatvářil smutně.

„Tak s kým žiješ?"

Ledová maska byla zpět.

„Se strýcem a bráškou."

„To tě tu nechávaj jen tak pobíhat?"

Tvářil se naštvaně.

„Bráška je pryč."

Pak zmateně.

„Myslím toho strýce."

A nakonec lítostivě.

„Ten je asi v práci."

„Asi v práci?"

A pak zase naštvaně.

„Nevím."

„Kde bydlíš?"

„V domě."

„Ha ha ha. I má babička má lepší vtipy."

„Jsi cizí člověk. Mohl bys mi ublížit."

„Kdybych ti chtěl ublížit už to udělám."

„Co když jsi úchyl?"

„Tak bys už byla dávno zatáhnutá v támhletom křoví."

„Na rohu sedmadvacáté."

„To je na druhé straně města."

„Zabloudila jsem."

„Nasedej. "

„Ne."

„Dělej."

„Jsi cizí člověk."

„Dělej, nebo tě tu nechám a věř mi... Bezdomovci v téhle čtvrti nejsou nejmilejší."

„Chci helmu."

„No jo pořád."
.
.
.
„Zpomál!"

„Kurva, co zas řveš? Moje ucho!"

„Jedeš moc rychle."

„Jezdím rychle."

„A já zas pomalu."

„Tříkolka se nepočítá."
.
.
.
„Tak díky."

„Tady bydlíš?"

„Jo."

„Pěknej barák."

„Asi jo. Pojď dál."

„Ne."

„Proč?"

„Jsem cizí člověk."

„Teď už ne."

„Co po mě vlastně chceš?"

Pochopil hned, že to nebude jen tak.

„Nevím, jak se zapíná mikrovlnka."

„No to si děláš pr..."

„Ticho!"

Ani tobě, bráško, to nedošlo. Až moc jsi mě hýčkal.