Bráško?

67.

„Tak tedy dobrou chuť."

„Dobrou."

„Dobrou chuť."

Ta dobrá nálada netrvala dlouho.

„Nemlaskej!"

Marcus on...

„Nemlaskám!"

Mlaskal.

„Jíš jako prase."

A tys tohle nenáviděl.

„Alespoň jím jako chlap."

Ztuhl jsi.

„Co tím chceš říct?"

Oči ti těkaly sem a tam.

„Jsi jak ženská."

„Nejsem!"

Zrychlení dechu.

„Aji hlas máš jak holka."

Kousání rtu.

„Ne, nemám!"

Zatínání nehtů do kůže.

„Postava, chování... Bych rovnou řekl, že seš teplej."

Lekla jsem se, když jsi zakřičel.

„Vypadni!"

Nechápal to stejně jako já.

„Co jsem řek tak hroznýho?"

Kdyby ti dřív řekl někdo něco takového... zasmál by ses a řekl bys něco ve smyslu, že je velmi všímavý ale nahoře, že bys byl ty.

„Prostě zmiz!"

Ale teď jsi křičel a třásl se.

„Bráško, přestaň!"

Bála jsem se.

„Ty mlč!"

To bylo poprvé v mém životě, kdy jsi na mě zakřičel.

„Bráško..."

Začal sis pro sebe mumlat slova.

„Chovám se normálně. Naprosto normálně. Nejsem jiný."

Bylo to, jako bys dostal záchvat.

„Teď se chováš jak hysterka."

Marcus byl ale úplně v klidu.

„Nechovám!"

Nic ho nevyvedlo z míry ani, když si na něj začal křičet.

„Hele i kdybys byl teplej tak je mi to fuk."

Věděl co říct.

„Ne to ne. Ne ne ne."

Třásl ses. Pořád ses třásl.

„Hele. Je to v pohodě."

A pak najednou... úsměv.

„Jo to je. Už nemám hlad. Půjdu do pokoje."

Ten falešný, nucený úsměv byl zpět. Mělo to všechny uklidnit, ale jak by mohlo? Už dávno to ztratilo ten efekt.