Já nevím... Běžela jsem za tebou.
„Ne, ne, ne. To jsem nechtěla.
Obejmula tě.
P-prosím. O-omlouvám se, bráško."
Plakala jsem a ty jsi... Ty ses usmíval.
„To nic, chceš tolik brambor?"
Nic jsi nedělal.
„Jsem odporná. To... Ne-nechtěla. Prom. Bráškooh."
Usmíval ses a taky jsi mě objal.
„Neplač."
Vztek mi zatemnil uvažování.
„Jsem nechutná a odporná."
Mluvila jsem a nemyslela.
„Nejsi. Měla jsi mi říct, že se ti smějí a a to všechno. J-já bych přestal."
Odpusť mi to.
„Ne to."
Potvrdila jsem tvé myšlenky. Tvé depresivní chvilky.
„Už je to v pohodě. Já se pokusím zpravit."
A ty. Ty sis to přebral po svém.
„Jeremy, co to sakra povíd..."
„Vždyť má pravdu, jsem jak přecitlivělá ženská. Jsem buzerant, co se chová jako ženská. No, není to iritující?"
Zasmál ses.
„Zlato..."
Pořád ses usmíval.
„Takže dobrou chuť."
„Ale, bráško. To, co jsem řekla byl nesmysl. Nic z toho nebyla pravda. Jsi ten nejlepší brácha."
Nemyslela jsem to tak.
„Je to v pohodě, prin... Riley. Je to v pohodě."
Už jsem nebyla princeznou, zahodila jsem svou korunku a rozšlapala ji na malinké kousíčky a ty. Tys ji tentokrát nedokázal opravit a znovu mi ji posadit na hlavu...
ČTEŠ
Bráško?
Short Story„Bráško?" „Ano, princezno?" „Proč ti říkají buzna? Co to je?" „Víš, to je zlé označení pro jiné lidi jako jsem já." „A je špatně, že jsi jiný?" „Není, ale to oni nechápou. Nemají mě rádi." „Já tě mám moc ráda a budu taky jiná. Budeme oba dva jin...
