Byl to nepovedený zátah. Neřekl ti o něm, věděl, že by ses bál... Vždy ses bál.
„Měli bychom jít domů. Nespal jsi celou noc a už je odpoledne."
Seděl jsi tu a ani ses nehl. Nemocnice je ošklivé místo.
„Ne."
Prostřelená plíce a břicho. Vážné vnitřní krvácení. Ztratil tolik krve.
„Bráško pojď domů, musíš si odpočinout."
Nespal jsi, jen jsi čekal. Na co? Asi na to, až se otevřou dveře a z nich vyjde Marcus... Ta naivita tolik bolela.
„Jdi domů, ty. Já tu zůstanu dokud mi neřeknou, že bude v pořádku."
Na tom sále byl už tak dlouho. Nikdo ti nechtěl nic říct.
„Co když..."
Odmítal jsi to. Nikdy by sis to nepřiznal.
„Zakazuju ti něco takové říkat! On bude v pořádku. Bude v pořádku..."
Nezbylo ti nic jiného než čekat. Hodiny a hodiny v nejistotě, strachu a bolesti.
ČTEŠ
Bráško?
القصة القصيرة„Bráško?" „Ano, princezno?" „Proč ti říkají buzna? Co to je?" „Víš, to je zlé označení pro jiné lidi jako jsem já." „A je špatně, že jsi jiný?" „Není, ale to oni nechápou. Nemají mě rádi." „Já tě mám moc ráda a budu taky jiná. Budeme oba dva jin...
