„Princezno."
Probudil jsi mě.
„Hmm."
Usmíval ses.
„Chci si s tebou promluvit."
Já s tebou taky chtěla mluvit.
„Omlouvám se."
Nechápal jsi.
„Za co se prosím tě omlouváš?"
Teď jsem byla ta moudřejší já.
„Jsem strašná a hloupá."
Nechtěl jsi, abych říkala takové věci.
„Co to povídáš, to já na tebe byl zlý."
Zase jsi vše svaloval na sebe.
„Mám tě moc ráda, bráško, a strašně moc mi chybíš."
Nemohl jsi za nic.
„Vždyť už jsem tady. "
Absolutně za nic.
„Já tě chci zpátky ale celého."
Zase jsem tě rozplakala. Jenže tentokrát sis mě přitáhl do náruče. Vyrušil nás až křik a dupot nohou. Strýc byl doma.
ČTEŠ
Bráško?
Short Story„Bráško?" „Ano, princezno?" „Proč ti říkají buzna? Co to je?" „Víš, to je zlé označení pro jiné lidi jako jsem já." „A je špatně, že jsi jiný?" „Není, ale to oni nechápou. Nemají mě rádi." „Já tě mám moc ráda a budu taky jiná. Budeme oba dva jin...
