Když jsme osaměli. Marcus se na mě díval. Upřeně, jakoby mě skenoval a zkoumal. Bylo mi to nepříjemné.
„Řekni. Kam tvůj bratr jel?"
Zněl tak vážně.
„Na tábor."
A já tak bezstarostně. Nedocházelo mi to. Možná mi to ani dojít nechtělo. Nechtělo mi dojít, že můj velký bráška není v pořádku.
„Na jaře?"
Nehloubala jsem nad tím. Prostě to tak bylo.
„Na zdravotní tábor."
Ušklíbl se na mě.
„Mně tedy moc zdravej nepřijde."
„Mám strach Marcusi."
Nebyl jsi to ty.
„A čeho se bojíš?"
„Chová se moc divně."
Najednou se začal ptát úplně na něco jiného.
„Tvůj bratr, on je gay a nechce si to přiznat? "
Zmátl mě.
„Ne. Než odjel, tak byl gay, ale strýc tvrdí, že je teď zdravý. Takže už gay asi není."
Mátl mě víc a víc.
„Ale je."
„Je?"
A pak.
„Víš, ty malej fakane, něco prostě vyléčit nejde. Kór když to není nemoc."
Najednou bylo vše jasné. Má mysl si to všechno vyjasnila a stačila tahle jednoduchá věta, ale zato se vyrojilo plno nových otázek.
„Proč se tedy chová takhle?"
Neodpověděl mi. Jen se prostě zvedl a zamířil za tebou. Mně ještě nakázal, abych zůstala v kuchyni. Neposlechla jsem a tak jsem to všechno slyšela. Nikdy na to nezapomenu.
ČTEŠ
Bráško?
Conto„Bráško?" „Ano, princezno?" „Proč ti říkají buzna? Co to je?" „Víš, to je zlé označení pro jiné lidi jako jsem já." „A je špatně, že jsi jiný?" „Není, ale to oni nechápou. Nemají mě rádi." „Já tě mám moc ráda a budu taky jiná. Budeme oba dva jin...
