Bráško?

136.

Místo svatby se teď koná pohřeb. Jak tu tak stojím, musím uznat, že je to, je to krásné. Všude jsou bílé růže, slunce svítí, nebe bez mráčku. Prostě dokonalý den. Jen, jen kdyby všichni tolik nebrečeli. Kvůli tomu se mi chce taky brečet. Je mi to tak líto, bráško. Tak moc...
Ta bílá rakev je taky pěkná. Celý pohřeb je v bílé. Líbí se mi to. Opravdu se mi to líbí. Vím, líbí se mi pohřeb, ale co...
Je ale divné tam tak vidět to tělo. Vypadá to, že se každou chvíli nadechne a otevře oči. To by si asi všichni přáli... i já. Jenže je to nemožné. Mrtví už se nikdy neprobudí zpět k životu, ať si to přejeme usilovněji. Takový život je. Nikdy netrvá věčně. Myslím ale, že to nebyl špatný život. Nasmáli jsme se i poplakali dostatečně. Vím, často jsi to se mnou měl těžké, ale zvládl jsi to. Nebýt tebe. Netuším, co by se mnou bylo. Nahradil jsi mi mámu i tátu a zároveň jsi i zastal post mého ochránce. Mého rytíře ve zlaté zbroji. Tvůj smích a úsměv mi budou chybět asi nejvíc. Ten uklidňující hlas, který vždy řekne, že to bude v pořádku. Chci tě ještě jednou obejmout. Ještě jednou slyšet, jak mi říkáš princezno. Chci být pořád tvou princeznou. Najednou mi přijde, že těch našich chvilek bylo příliš málo. Chci, aby jsi mi zase udělal kakao, aby sis ke mně zase zalezl pod deku. Kryti před okolním světem a před krutou realitou. Bojovníci s dobrotami schovanými ve skříni. Chci tak moc vrátit čas...
A Marcus. Ty jeho hloupé kecy a narážky by chyběly každému. I on pláče. Je divné vidět ho plakat. Byl to náš zachránce, co myslíš? On nás zachránil a ukázal ti jeho způsob lásky a taky nezapomenutelný sex. Ty vaše noční aktivity. Taky mi to bude chybět. I když... Ale jo, bude. A Jess. Jess. Moje milovaná Jess. Není namalovaná a i tak vypadá tak nádherně. Sice je její obličej celý oteklý, ale i tak. Miluju ji. Tak moc ji miluju. Má tmavé kruhy pod očima. Vůbec nemůže v noci spát. Vím to a nemohla jsem s tím nic dělat. Teď se tiskne k Marcusovi a on ji křečovitě svírá. Je to takové uklidňují gesto. Taky bych chtěla obejmout. Nejde to...
Bráško, ty sedíš rovně a strnule, díváš se na tu bílou rakev, hypnotizuješ ji pohledem. Na sobě máš ten oblek. Doopravdy ti sluší. A vzal sis ho kvůli mně. Na svatbě ho asi už mít nebudeš. Tenhle oblek asi nosí smůlu.
Taky pláčeš a třeseš se. Na tvářích ti jsou stále vidět modřiny a šrámy, jednu ruku máš zlomenou a znehybněnou, za tu nezlomenou tě drží Marcus. Taky křečovitě. Myslím, že mu tu ruku rozdrtíš, ale on neuhne. Je jako skála,o kterou se můžeš opřít.
Musí tě to bolet. Všechny ty kopance a rány, co jsi schytal, ale taky se nejvíc bojím, že ta největší bolest je ve tvém srdci. Věřím, že to ale zvládneš. Marcus tě v té depresi nenechá. Pohlídá tě, to se neboj. Zvládnete to. Všichni tři to zvládnete. Jste mí hrdinové. Má rodina...
Byl to krásný život, ale i tak. Bylo to příliš krátké. Moc krátké. Tolik jsem toho ještě nestihla v životě udělat. Nechci pryč. Ještě, ne. Ale musím, je čas. Jsem tu už moc dlouho a zároveň tak krátko. Moc krátko.
Bráško, je tedy čas rozloučit se. Naposledy zamávat. Naposledy se na tebe usmát. Díky tobě jsem zažila tolik věcí... Ty jsi to nejlepší, co mě kdy mohlo potkat. Ty jsi byl tím nejdražším v mém životě. Nejdůležitější ale je, aby jsi žil dál. Chci aby ses oženil a pak si s Marcusem adoptoval děti. Nejdřív chlapečka a pak holčičku. Bude z tebe skvělý táta. Jen je mi líto, je mi líto, že mi nikdo nikdy neřekne teto nebo mami. Nebylo by to hezké? Teta Riley. Teta Riley nám to povolila... Jak bláhové.
Taky chci, aby kavárna prosperovala a ona bude. Všechno se ti bude dařit. Teď už určitě, ano. Teď se ti musí dařit vše. A až ti bude smutno tak, tak se podívej večer na oblohu. Pamatuješ? Tři zářivé hvězdy vedle sebe. Ty dvě větší je táta s mámou a ta menší, ta nová. To jsem já a já, já na tebe pozor dávat budu. Né jako oni. Neustále tě nespustím z očí. Teda až na ty intimnější chvilky. To vidět nemusím. Chápeš, ne?
Tak, tak tedy sbohem a nebuď smutný. To bych. To bych pak byla moc smutná i já a to své princezně přece udělat nemůžeš, že ne, bráško?

~konec~