Bráško?

118.

„Už je konečně konec?"

„Ehm jo."

„No hurá."

„Dáme se do toho jídla, ne?"

„Jasně."

„Dobře, zlato."

„Tak já to nachystám a pak vás zavolám."

„Jo."

„Riley?"

„Co?"

„Jak dlouho už kouříš?"

Zapírala jsem.

„Co? Já nekouřím."

„Jasně a já jsem právě neměl sex s tvým bratrem."

„Nech si to laskavě."

„Tak mi nelži do očí, ten kouř jde z tebe úplně cítit."

„Tak kouřím, no a?"

„Je ti čtrnáct kurva."

„No a?"

„Přestaneš."

„Nebo co?"

„Nebo to řeknu Jeremymu."

„To ne. Prosím."

Zklamalo by tě to.

„Už tak neví, že se slízáš s tím kreténem."

„Jak se opovažuješ!"

Neměl to říkat.

„Tak promiň. Grázl je lepší označení?"

„Nic nevíš."

Měl o mě jen starost.

„Riley, on ti ublíží a to já nechci."

A já měla akorát vztek.

„Neublíží."

Nepochopená a zakázaná láska jako v knihách.

„Riley..."

Tak mi to přišlo.

„Miluje mě."

Romeo a Julie.

„No tak poslouchej..."

„Miluje mě a já jeho."

„Co ty víš o lásce. Jsi pořád dítě."

Tahle věta. Dostala jsem takový vztek. Pořád pro všechny jen dítě.

„Ne. To vy ze mě pořád děláte malou holčičku. A hlavně Jeremy. Princezno tohle. Princezno tamto. Mohl by konečně pochopit, že mě ztrapňuje? Že se mi kvůli němu smějí? Tebe by ještě překousli. Ty jako chlap vypadáš, i se tak chováš, dokonce seš polda! Ale on? On je jak holka s trapnými sny. Malá ubulená holka, co řeší problémy tím, že se řeže. Je to ubohý. On je ubohej!"

Díval se za mě. Mě už ani nevnímal. Jen se bolestně díval. Otočila jsem se. Stál jsi tam. Usmíval ses. Tvé oči byly jako skleněnky. Lesklé a prázdné.

„Jídlo."

Řekl jsi to tak tiše a bezvýrazně, bez emoce. V tu chvíli jsem v tobě zabila emoce, že ano?