Bráško?

69.

Šmírovala jsem za dveřmi.

„Řekni, co bylo za místo ten
tábor?"

Šel rovnou k věci.

„Co je ti do toho!?"

Chtěl jsi, aby vypadl.

„Vlastně nic."

A on si tam jen tak seděl.

„Tak proč se staráš?"

Nevěřil jsi mu.

„Ani nevím."

Nejspíš nás jeho chování mátlo oba.

„Nikdo se nikdy nezajímal."

To byla pravda. Tohle bylo naprosto poprvé, co se někdo zajímal kvůli tobě.

„Tak to řekni, uleví se ti."

Možná.

„O tom dost pochybuju."

Byl naprosto klidný.

„Stydíš se snad za to, že jsi gay?"

Škubl jsi sebou. Tohle jsi nečekal.

„Ne. Já. Oni.."

Oči se ti opět zalily slzami. Byl to hrozný pohled.

„Hele to zařízení, kde jsi byl, nebylo legální, že ne?"

„Bylo... asi. Museli mít souhlas zákonného zástupce."

A ten měli.

„Bili tě?"

Vyděšeně ses na něj zadíval, ale stejně jsi odpověděl.

„Ne. Nebili. Oni. Jen... léčili mě, tak tomu alespoň říkali. Léčba."

Pořád měl tu klidnou masku.

„Jak ta léčba probíhala?"

„Různě."

Nevesele ses zasmál.

„Někdy jsme tam seděli v kroužku a poslouchali jsme, že jsme nemocní. Že to je vrozená vada, která se ale dá vyléčit. Jak důležité je nevzdat léčbu a vytrvat. Prý, že to bude těžké. Nesmíme to prý ale vzdát. Nesmíme prý znovu zklamat naše rodiny. Je to prý špatné a proti přírodě, když se k tomu otevřeně hlásíme."

Plakal jsi. Nebo... možná jsi ani nevnímal, že pláčeš. Ty slzy se ti koulely z očí samy od sebe.

„To je mi líto."

Jeho hlas byl hluboký a klidný. Měl příjemný hlas.

„To bylo asi nejlepší. Na nadávky je člověk zvyklý i tak. Pak ale...

Zajíkl ses. Bráško ty...

Někdy jsme se museli vysvléknout do naha a stát tam před ostatními a a oni mezitím mluvili. Mluvili o tom, jak žijeme, co jsme udělali. Vě-věděli úplně všechno. A všichni se pak dívali. Sledovali. A ty pohledy byly byly tak... tak zhnusené. J-já nedělal nic špatného. Nedělal.

Marcus tě neohrabaně hladil po zádech a tys mu brečel do trička. Byl jsi na dně. Na psychickém dně.

Taky spánek. Nemohl jsem vůbec spát. Patřil jsem mezi skupinu těch těžkých případů takže. Takže každou hodinu přišli do místnosti, aby nás zkontrolovali. Vždy. Vždy všechny probudili. J-jednou dva kluci leželi spolu v jedné posteli. A a tak jsme byli celou noc vzhůru a museli, museli jsme poslouchat zas to samé pořád dokola. A a oni přitom. Oni. Oni se jen báli a tak spali spolu v jedné posteli. B-báli se.

Kolébal ses ze strany na stranu. Marcus chtěl asi něco říct, ale tys zas pokračoval. Najednou si mluvil a mluvil. Dostával si to ze sebe. Úplně všechno.

Tohle se dělo během prvního týdne a půl. Pak, když už. Už jsem si říkal, pojedu domů. Domů za princeznou a všechno bude zase v pohodě, tak mě zavřeli do jedné místnosti a byla tam tam žena. Ona. N-nutila mě dělat v-věci. Hrozně moc na mě křičela."

„Šššš. Klid."

Proto si se vyhnul mému objetí? Protože jsem byla dívka?

„Když, když to skončilo, tak tak řekli, že jsem si vedl špatně a že o tom informují strýce. Prý moje léčba potřebuje víc než dva týdny. On on mě tam zase pošle. Pošle mě zpátky. A já. Já to už nezvládnu. Nezvládnu to... znova už ne.

Ten třas tvého těla.

Ale když to nezvládnu, tak ji zklamu. Nemůžu ji opustit. Slíbil jsem jí to. Řekl jsem, že jí nikdy neopustím. Je to moje princezna a já pro ni u-udělám všechno. Všechno."

Bráško...

„Tvůj strýc věděl, co se tam bude dít?"

Stále mluvil tak klidně, ale já v tom hlase slyšela podtón potlačovaného hněvu.

„N-nevím."

Vzal ti hlavu do dlaní.

„Podívej se na mě...
Nikdo tě tam už nepošle, ano?"

Nevěřil jsi.

„Co když ale..."

„Slibuju, že se o to postarám."

Ale jak se o tohle mohl postarat? V tu chvíli ti to ale stačilo. Schoulil ses k němu a vdechoval jsi jeho vůni. Taky jsi cítil mentol?