Bráško?

114.

Měsíc. Jeden dlouhý měsíc a nic se nezměnilo.

„Ahoj, Mar.

Vlastně něco, ano... Ty.

Věřil bys, že to je už měsíc? Já teda ne.

Každá návštěva probíhala stejně.

Mám práci v jedné kavárně, pamatuješ? Jednou budeme mít vlastní...

Nejdřív jsi se vždy usmíval.

Hned jak se probudíš.

Dělal jsi vtípky.

Dost jsi zhubl, budu tě muset zas vykrmit, aby mě lidi nepomluvili, že tě týrám hlady.

A pak ses zase začal hroutit.

Hrozně moc mi chybíš. Všem chybíš. Mně, tvojí mámě, Riley i tomu pitomýmu psovi.

Smál ses a plakal.

Taky začínám mít sexuální frustraci a to jak si řekl, se mi nikdy nestane...

Tomu se říká zoufalství? Jen sedět a sledovat. Nemoct jakkoli pomoci.

Prosím, Marcusi...

Marné mluvení.

Potřebuju tě...

Myslel sis, že tě slyší.

Už jsi měl být dávno vzhůru.

Dlouho do nocí jsi plakal a ve dne ses usmíval.

Měl jsi být vzhůru už dlouho.

Stal se z tebe robot. Vše jsi dělal automaticky.

Ale nejsi. Spíš a nechceš se probudit.

Zoufal sis. Tak moc sis zoufal a já. Snažila jsem se, ale asi to bylo málo. Zklamala jsem...

J-já tě p-potřebuju u sebe, Mar. Bolí mě se každý den probouzet bez tebe, nezvládám to. Mám hrozný strach. Den, co den. Miluju tě a vážně tě potřebuju..."

„Potřebuješ pořádně ošukat, co?"

Já vyskočila z křesla a ty jsi normálně odpověděl...

„Nedělej si z toho legraci, prasáku, tohle je vážná..."

Vykulil jsi oči a zalapal po dechu. On se jen tiše zasmál. Celkově mluvil hrozně potichu.

„Ahoj, zlato...

Nebyl jsi schopný slova.

Už neplakej. Už, už jsem tady."

Plakal jsi, ale tentokrát štěstím. Bůh tě přeci jen měl, alespoň trochu rád, alespoň se to tehdy tak zdálo...