Bráško?

70.

„Proč jsem ti to řekl?"

Konečně ti došlo, že jsi to řekl.

„Byl jsem nejblíž."

„Stejně tě pořád nemám rád."

Řekl jsi to, ale mírně ses pousmál.

„Já tebe taky ne, ale dobře vaříš."

On se taky pousmál.

„Takže ses přiživoval?"

Přišlo mi, že jsi to zase ty. Alespoň částečně.

„Tak nějak."

„Neříkej to nikomu... To co jsem ti řekl zůstane mezi námi."

Začal ses bát.

„Ne."

Skoro to vyštěkl.

„Proč ne! "

Zase jsi začal vyšilovat.

„Protože to tak nenechám. Vsadím se, že ten tvůj strýc tě mlátí."

Jak to mohl poznat?

„N-ne."

„Lžeš."

„Jak to můžeš vědět?"

„Krčíš nos."

„Co?"

„Tvá sestra dělá to samý."

„Co?"

„Snědla mi zákusek a lhala o tom."

Byl čokoládový a on už před tím sežral dva.

„Aha."

„Měl bych jít."

„Ne! Tedy já. Nechci spát sám."

Zrudl jsi.

„Chceš po mně, abych s tebou spal v jedný posteli?"

Připomínal jsi jahodu.

„Ne! Totiž já."

Ušklíbl se.

„Tak uhni."

„Ne, tam ležím já."

„Pozdě."

„Fakt tě nemám rád."

„Polez."

Chvíli jsem ještě poslouchala, ale nic kromě šustění deky a nadávek jsem už neslyšela. Chtěla jsem tedy už jít taky spát, ale za chvíli ses zase ozval.

„Proboha, ty seš nahej!"

Rozesmála jsem se.

„No a?"

„Obleč se! Dělej!"

„Nebuť citlivka."

„Co to kurva děláš!"

„Necukej se a spi."

„Ale..."

„Něco jsem řek."

Musela jsem nakouknout. Leželi jste tam spolu. Byl jsi zavalený Marcusem, ale usmíval ses. Sice jemně ale usmíval. Víš, myslím, že to bylo skutečně poprvé, co jsi s někým takto ležel v posteli. Vím ale jedno, že sis tohle vždycky přál. Schovat se do něčí náruče a nechat se ukolébat pocitem bezpečí.