„Princezno?"
Uběhly dva dny.
„Hmm?"
Stalo se to, co sliboval.
„Budu muset na dva týdny odjet."
Musel jsi odjet.
„Proč? A kam?"
„Je to takový...tábor."
Tábor.
„Chci jet taky."
Nechtěla jsem, aby jsi mě tu nechal.
„Musíš chodit do školy a je to až od určitého věku."
Nebo určitého pohlaví.
„Proč tam musíš jet?"
Protože lidi jsou svině.
„Strýc si to přeje."
„Co já?"
Zase jsem myslela na sebe.
„Navařím ti a předpřipravím ti vše, co budeš potřebovat."
Vše bude nachystané.
„Ne. Já nechci."
Chtěla jsem tě u sebe.
„Prosím, princezno, já..."
„Budeš mi volat?"
„Nebudu mít telefon."
„Lžeš! Chceš se mě zbavit!"
„Tak to není."
„A jak to je?"
„Bude to v pohodě. Za dva týdny jsem zpátky a vše bude zase jako dřív."
Nebude, to jsi ale nevěděl.
„Nemůžeš mě tu nechat!"
Nevěděl jsi, co tě čeká.
„Já se vrátím, princezno."
Co se stane.
„Možná by bylo lepší, kdyby ses nevrátil."
Jak jsem něco takového vůbec mohla říct?
„Prosím, princezno, pochop."
Jel jsi tam kvůli mně.
„Chci jít spát."
Kdyby jsi tam nejel, poslal by mě do děcáku.
„Pozítří odjíždím."
.
.
.
„Dobrou, princezno."A to jsi nemohl dopustit.
ČTEŠ
Bráško?
Short Story„Bráško?" „Ano, princezno?" „Proč ti říkají buzna? Co to je?" „Víš, to je zlé označení pro jiné lidi jako jsem já." „A je špatně, že jsi jiný?" „Není, ale to oni nechápou. Nemají mě rádi." „Já tě mám moc ráda a budu taky jiná. Budeme oba dva jin...