Bráško?

115.

Byl doopravdy hodně zesláblý.

„Měl bys už jít domů."

Chtěl, abys odpočíval.

„Ne."

Nechtěl jsi se od něj hnout.

„Zítra zase přijdeš."

Zase ta tvá nálada. Melancholická. Děsivá.

„Co když je to všechno jen sen?"

Tyhle nálady bývaly nebezpečné.

„Pojď ke mně blíž."

Šel jsi ale jen kousek.

„Jsi ještě moc slabý a... Jau!"

Usmál se tím svým úsměvem.

„Nespíš."

Naštvaně ses zamračil.

„To mě musíš štípat do zadku?"

On tě z té nálady zvládl dostat.

„Ty se ještě ptáš?"

Já ne.

„Tak já teda půjdu."

Políbení na rty.

„Zítra, zlato."

„Zítra."

Taky jsem se už zvedla.

„Tak ahoj, Marcusi."

Tvářil se naštvaně a smutně zároveň.

„Ty počkej."

Nechápala jsem.

„Co je?"

Rozkřikl se, ale spíše to bylo zachrčení. Nešlo mu křičet.

„Jak jsi ho sakra hlídala!"

Myslela jsem si, že jsem dávala pozor.

„Dávala jsem na něj pozor!"

Měli jsme dohodu.

„Tak proč má kurva obvázaný zápěstí?"

Kdyby se Marcusovi něco stalo, tak na tebe dám pozor.

„Ale to."

Jenže já zklamala.

„Co?"

Nehlídala jsem dostatečně.

„Netušila jsem, že zas..."

Zase jsi to udělal. Zase sis ubližoval.

„To jsi pro jednou nemohla odložit telefon?"

On to poznal během okamžiku.

„Promiň, Marcusi."

A já?

„Mně se neomlouvej, jen prostě... Ještě tu nějakou dobu budu, takže ho hlídej!"

Promiň mi to...

„Jo."

Věděla jsem, že jsi v depresích a myslela jsem, že bude stačit, když s tebou budu mluvit.

„Riley, tak už pojď!"

Byla jsem tak hloupá.

„No jó!"

Bylo jisté, že když ti bolest pomáhala kdysi, uchýlíš se k ní znovu.