Ráno to bylo divné. Nebylo to tak, jak s Nickem. Neobjímali jste se. Nepusinkovali. Chovali jste se k sobě pořád stejně nepříjemně.
„Musím do práce, přijdu večer."
„Fajn a laskavě nakup potraviny."
„A co jsem? Soumar?"
„A to jsem si myslel, že to nepřiznáš."
.
.
.
„Bráško?"
„No?"
„Ty Marcuse miluješ?"
„Ne."
„A on tebe?"
„Taky ne."
„Tak proč jste včera dělali ty věci?"
„Jak to... to je jedno. Víš, lidi si prostě někdy potřebují jen tak užít. Vypustit páru."
„Ale s Nickem..."
„S Nickem to bylo něco jiného."
„Ale Marcus je stejný."
„Ne to není."
„Tak Marcus nás neopustí."
„Každý nás jednou opustí. Nick odešel. Marcus taky odejde. I ty mě jednou opustíš a necháš samotného."
Tehdy jsem netušila, jak velká to je pravda.
ČTEŠ
Bráško?
Short Story„Bráško?" „Ano, princezno?" „Proč ti říkají buzna? Co to je?" „Víš, to je zlé označení pro jiné lidi jako jsem já." „A je špatně, že jsi jiný?" „Není, ale to oni nechápou. Nemají mě rádi." „Já tě mám moc ráda a budu taky jiná. Budeme oba dva jin...
