„Vypadáš... divně."
Něco se mi na tobě nezdálo.
„Pročpak?"
Možná to bylo těmi kruhy pod očima, nebo tou bledou pokožkou.
„Je na tobě něco jiného."
Nebo spíš to bylo tímhle.
„To se ti zdá."
To co mě vždy uklidnilo, ale teď to mělo opačný efekt.
„Jak ses tam měl?"
To ten úsměv.
„Dobře. Zvládlas to tu všechno?"
Byl tak moc nucený. Sotva si ho dokázal udržet na tváři.
„Jo a našla jsem si kamaráda. "
Teď ses jedinkrát zatvářil zase šťastně.
„To je skvělé."
„Můžu ho zítra pozvat na oběd?"
Podivně jsi zbledl.
„Proč ne?"
Přidržoval ses linky.
„Díky! Bude se ti moc líbit."
Zasmál ses.
„Snad ses nezamilovala."
Byl jsi bledší víc a víc.
„Ne to ne. Je moc..."
Najednou ses vymrštil.
„Omluv mě prosím."
Utíkal jsi na záchod.
„Bráško!"
Zvracel jsi a dávil ses.
„Běž. Běž teď prosím pryč."
Jen tak tak jsi zadržoval slzy.
„Ale bráško..."
Nechtěl jsi, abych tě takhle viděla...
„Prosím, já za tebou za chvíli přijdu."
Takhle zničeného.
„Dobře."
Tak smutného.
ČTEŠ
Bráško?
Short Story„Bráško?" „Ano, princezno?" „Proč ti říkají buzna? Co to je?" „Víš, to je zlé označení pro jiné lidi jako jsem já." „A je špatně, že jsi jiný?" „Není, ale to oni nechápou. Nemají mě rádi." „Já tě mám moc ráda a budu taky jiná. Budeme oba dva jin...
