Co když je to láska?|Fairy Tail

11.kapitola ✓

Součastnost

Lucy:

Neustále si prohlíží mé oči. Už jen čekám, co se bude dít dál.
Na mém červenání se taky nic nezměnilo, spíš ještě zhoršilo, ale v tuhle chvíli jsem to moc neřešila. Jeho oči mě nepředstavitelně uklidňovaly a díky nim jsem se už necítila tolik trapně.
Pak zničehonic pohledem uhnul a zesmutnil. Nevěděla jsem co se mu stalo. Začala jsem se na něj usmívat, jak měsíček na hnoji a pomalu se z něho začala zvedat.
,,Jsi v pořádku?" zeptala jsem se ho a nepřestala se usmívat. Chci, aby věděl, jak moc jsem ráda v jeho blízkosti a aby se nemusel stydět za to, že na mě koukal.
,,J-Jo jasně." zaváhal a otočil se zpátky na mě. Nevšimla jsem si žádného úsměvu, měl na sobě jen prázdný výraz. Trochu mě s tím vyděsil.
Úsměv se mi z tváře vytratil a pro jistotu jsem sklopila pohled.
,,Promiň, n-nechtěla jsem..." zamumlala jsem pár slov na omluvu a neustále zírala do země.
,,Nemusíš se omlouvat... byla to nehoda." řekl mi jeho hlas přímo před mým obličejem. Svůj pohled jsem od země zase zvedla. Už neležel na zemi. Stal přímo přede mnou a usmíval se. Trochu jsem se začervenala, když jsem se omylem dotkla svým nosem jeho brady. Nevšimla jsem si, že stojí až tak blízko u mě. Radši jsem o krok odstoupila dozadu, ale to už mi bylo na nic, protože hned jak jsem se o to pokusila, mě chytil za boky a přitáhl si mě do pevného objetí. Stuhla jsem přímo na místě, nevěděla jsem, co mám dělat.
Nakonec jsem mu položila ruce na jeho záda a pomalu je hladila. Co se mu stalo? Říkala jsem si neustále dokola. Nikdy se takhle nechoval...
,,Natsu?" opatrně jsem mu pošeptala do ucha a čekala na jeho reakci.
,,T-To nic... Já jen... " zamumlal mi do ramene. Za chvilku jsem i uslyšela tiché vzlyky. On... brečí? Ale proč? Bylo to snad poprvé, co jsem ho viděla brečet.
,,...jsem rád, že tu jsi..." rozbrečel se ještě víc. Dobře... teď už vážně, co se mu stalo? A proč mi tohle všechno říká?
,,N-Natsu... děsíš mě, co se stalo?" zeptala jsem se ho a zabořila si hlavu do jeho ramene.
,,Mně přeci můžeš říct všechno." povzbudila jsem ho a nepřestávala ho hladit po zádech.
,,Ne, jen ti chci říct, že..." odmlčel se a zase se odtáhl. Podíval se mi do očí a usmál se. ,,už bychom měli jít... Happy bude mít starosti." řekl nakonec a utřel si slzy, které mu do teď stékaly po tváři. Lehce jsem se usmála a pohladila ho po tváří, kde jsem mu setřela zbytek slz.
,,Slzy ti nesluší." ušklíbla jsem se na něj. Chvilku na mě zíral, jako bych snad řekla něco ohromujícího a pak se taky zašklebil.
,,Díky." poděkoval mi.
,,Nemáš za co." mrkla jsem na něj. ,,Tak už pojďme." ,,Jojo." přikývla jsem a společně sním, jsem se rozešla směrem k naší jeskyni.

,,Sakra! Kde jste byli tak dlouho?! Už jsem myslel, že vás něco sežralo!" začal na nás řvát Happy, když jsme se vešli dovnitř.
,,Museli jsme toho vzít hodně!...Přece nechceš, aby jsi v noci zmrzl, ne?" namítl Natsu a zašklebil se na něho. Jop! Má pravdu. Usmála jsem se v duchu. Bez jeho ohně bychom tu umrzli.

,,Pomoz mi aspoň trochu!?" zakřičel na Happyho Natsu.
,,Je tady přece i Lucy!" zařval pro změnu Happy.
,,Ale Lucy je holka a je snad slušné, nezatěžovat je nějakou prací!" Prací? Vždyť stačí jen rozdělat oheň! A vůbec... Kdy se z Natsua stal takový gentleman? Myslím, že jsem se začala trochu červenat...
,,Nekřič na mě!"
,,Fajn! Jestli mi máš alespoň trochu pomoct, tak už nemluv..." naštval se Natsu.
,,Jak chceš..." zamumlal potichu Happy a založil si ruce. Lenoch... Usmála jsem se nad ním a šla si sednout k Natsuovi, který začal skládat nasbírané dříví na hromadu.
,,Nechceš pomoct?" zeptala jsem se ho a usmála se na něj.
,,Ne, to je dobrý..., ale díky za ochotu." zašklebil se na mě a já se uchechtla.
,,Nejsem, jako někdo." zašeptala jsem a hlavou kývla směrem k Happymu, který právě teď ,,trucoval".
,,Máš pravdu." zasmál se a já s ním.
,,Když tak kousek odstup, aby se ti nic nestalo." zašklebil se na mě a já kývla, ,,Rozumím." zvedla se, popošla kousek dozadu a sledovala Natsua, jak vytváří oheň. Nejdříve se začal zhluboka nadechovat a potom i s ohněm vydechl na naše připravené ohniště, které hned vzplanulo. Nikdy jsem o jeho moci nepřestala pochybovat, vždycky mu všechno vyšlo.
Zatleskala jsem na znamení obdivu a usmála se na něj. ,,Úžasný." mrkla jsem na něho a on se taky usmál.
,,Kolikrát si mě už viděla rozdělávat oheň..." zavrtěl pobaveně hlavou a já na něj vyplázla jazyk.
,,Fascinuje mě to." mrkla jsem na něj.
,,No jak myslíš." řekl a sedl si k ohni.
,,Nemusíš tam tak stát, klidně si ke mně přisedni." řekl a poklepal na místo vedle něj. Na oplátku jsem se usmála a šla si pomalu k němu sednout. Začala jsem si užívat to krasné teplo, které z ohně vyzařovalo. Potom jsem se podívala na Natsua. ,,Děkuju." usmála jsem se na něj.
,,Není za co děkovat." mrkl na mě a objal mě svou rukou kolem ramen. Trochu jsem zaváhala, ale nakonec jsem si položila na něj hlavu a zavřela oči. Musela jsem se nad tím usmát, bylo mi s ním moc dobře.
,,N-Nemusíš mě zahřívat." řekla jsem, jen aby si se mnou nemusel dělat takové starosti.
,,Ale já chci." zašeptal a položil si svou hlavu na tu mou. Trochu jsem znervózněla, ale nakonec jsem to hodila za hlavu a užívala si jen tuhle chvilku. Mám pocit, že ho miluju ještě víc než kdy jindy a trochu i cítím, jako by mě měl rád taky, ale... Co si to nalhávám....? Nikdy to nepochopí...

Zdarvím :)
Omlouvám se, že jí sem přidávám tak pozdě, ale musela jsem to několikrát přepisovat, tak doufám, že se Vám to takhle líbí ;)
Jinak děkuji za každý hlas! :3
Pokračovaní zase zítra^^