Co když je to láska?|Fairy Tail

14.kapitola ✓

Lucy:

O den později

,,Jedeme na pláž!" uslyšela jsem za sebou Erzin hlas. Hned jsem se otočila a podívala se, na koho to křičí. Je otočená směrem ke mně a usmívá se.
,,Já?" řekla jsem a ukázala na sebe.
,,Kdo jiný." mrkla na mě a zamávala se čtyřmi lístky v ruce.
Hned jsem vyskočila na nohy a šla ji obejmout. Objetí mi opětovala a zase se odtáhla.
,,Erzo! To je super! Jak si je sehnala?" zářivě jsem se usmála.
,,Našetřila jsem si..." zavřela oči a usmála se. Potom mi hned jeden podala.
,,Pojedeme já a ty. A tyhle dva předej prosím Natsuovi a Grayovi." řekla a já se na ní podívala nechápavým pohledem. Proč je mám předat já?
,,Musím jít ještě něco zařídit, tak proto." vysvětlila mi a já já se usmála.
,,Na mě se můžeš spolehnout." mrkla jsem na ní.
,,Děkuju moc. A počítej s tím, že vyrážíme hned zítra!" taky na mě mrkla a hned na to, ještě se zamáváním, odešla.
Chvilku jsem tam tak stála a koukala na svůj lístek do toho nejúžasnějšího a nejkrásnějšího hotelu na světě a potom jsem se rozhodla, že ty dva zbývající lístky půjdu tedy předat těm dvoum.
Tak... komu ho předám první? Tak třeba Grayovi. Páni! Toho jsem už dlouho neviděla... A hele! Tamhle zrovna jde!
,,Hej, Grayi!" zavolám na něj a on se hned otočím. Z dálky na mě zamává a rozejde se směrem ke mně. Zamávání mu také oplatím a jdu mu naproti.
,,Ahoj Lucy, už jsme se dlouho neviděli, jak se máš?" zeptal se hned po tom, co ke mně přišel.
,,Mám se dobře a zrovna dneska opravdu moooc dobře." usměju se na něj.
,,Co se stalo, že se tak zářivě usmívaš?" zeptal se mě s úsměvem.
Na to jsem jen na něho mrkla a hned mu s jedním lístkem zamávala před obličeje. Potom jsem mu ho podala.
,,Co to je?" schválně se nepodíval na lístek a podíval se na mě s tázavým pohledem.
,,Lístek do toho úžasného hotelu, jak jsme byli minule!" radostně jsem na něj zakřičela.
,,To je jen vtip, že-" nedořekl větu, protože se podíval na lístek a začal na něj zírat.
,,To je..." řekl trochu nevěřícně.
,,Jo, je!" dořekla jsem za něj.
,,To je vážně... To je úžasný, kde si ho sehnala?" podíval se na mě děkovným pohledem.
,,Od Erzy... Koupila je nám." mrkla jsem na něj.
,,Takže pojedeme zase všichni čtyři?" usmál se na mě a já kývla.
,,To je od ní milé, vyřiď jí, že moc děkuju." upřímně se na mě podíval.
,,Jo, určitě a prosím tě, nevíš, kde je Natsu? Musím mu předat jeho lístek."
,,Před chvilkou jsem ho potkal, vypadalo to, jako by šel směrem k tobě." mrzutě se usmál.
,,Aha... díky za varování." mrkla jsem na něj. Potom jsem se s ním jen rozloučila a odešla směrem ke svému bytu.
Měla jsem trochu strach z toho, co by ode mě Natsu potřeboval. Přece jen... Chová se pořád divně a připadá mi to, jako by se mi od té doby, co jsme se vrátili, vyhýbal. I když... teď jsem spíš vystrašená z toho, co mi provede v mém bytě... Asi bych si měla trochu pospíšit...

Přecházím ulici a po chodníku se vydávám ke svému bytu.
Co to...? To je Natsu! Ale on... On na mě počkal? On tam nevlezl oknem?
Pomalu k němu přicházím a nepřestávám se divit tomu, že sedí a čeká u mých dveří.
,,Ahoj, Natsu." pozdravím ho a mile se na něj usměji.
,,Ahoj, Lucy... jen jsem si říkal, že tě navštívím, nevadí ti to?" usmál se na mě a hned na to se postavil.
,,N-Ne vůbec, pojď dál." vřele se na něj usměji a lehce se začervenám. Otevřu dveře a rukou mu mávnu, aby vešel dovnitř.

,,Tak... Proč jsi na mě čekal?" řeknu mu, když se posadím na pohovku vedle něho.
,,Potřebuju ti něco říct..." řekl a já si hned vzpomněla na to, že mu musím předat ten lístek.
,,Promiň, ale něco ti musím dát. Počkej tady chvilku!" oznámím mu.
Rychle běžím do svého pokoje, kam jsem ten lístek položila na stůl.
S lístkem se zase vracím do obývacího pokoje a znovu si sedám vedle Natsua.
,,Tohle je pro tebe." usměju se na něj a lístek mu předám. Úkol splněn...
,,Páni... děkuju moc!" usmál se a hned po tom mě objal. Ze začátku jsem trochu ztuhla a začervenala jsem se, ale potom jsem to hodila za hlavu a taky ho objala. Po pevném objetí se zase odtáhl a na tváři mu stále hrál jeho vřelý úsměv.
,,Poděkuj hlavně Erze! Jo a abych nezapomněla, vyráží se už zítra." mrkla jsem na něj.
,,Jo, aha... Budu si to pamatovat." taky na mě mrkl a podíval se zpátky na lístek, který si začal prohlížet.
Jsem ráda, že je šťastný... Pak jsem si na něco vzpomněla.
,,Cože si mi to chtěl říct?" zeptala jsem se ho.
Vypadalo to, jako by na chvilku zmrzl, ale hned potom sklopil svůj pohled a koukal do země.
,,Já..." zasekl se a zatnul pěsti.
,,J-Jen jsem ti chtěl říct, že... ti děkuju za to, že jsi moje kamarádka..." C-Co? Proč mi děkuje zrovna za tohle?
,,Proč mi za to děkuješ? Vždyť není za co děkovat." pohladila jsem ho po rameni.
,,N-No já... Jsi ta nejlepší kamarádka, kterou jsem kdy mohl poznat." podíval se na mě a upřímně se usmál.
Začala jsem se zase červenat a abych se necítila kvůli tomu trapně, jsem raději sklopila pohled do země.
,,N-Nemáš za co..." řekla jsem nervózně a usmála se na zem. Slyšela jsem tiché uchechtnutí a hned po tom jsem cítila jeho ruku na svém rameni.
,,Je roztomilé, když se kvůli mně červenáš." pošeptal mi do ucha.
Hlavně zůstaň v klidu! Ten můj druhý hlas v hlavě, mi opravdu někdy pomáhá...
,,Já nejsem roztomilá..." stydlivě jsem se začervenala ještě víc.
,,Ale jo... jsi." pošeptal mi opět do ucha a zase se ode mě odtáhl.
,,Díky, že jsem tě mohl navštívit. Uvidíme se zítra." zamával mi na rozloučenou a hned na to vyskočil oknem. Musela jsem se trochu pousmát. Nikdy se nepoučí...

Děkuju moc za 300 reads!! :33