Co když je to láska?|Fairy Tail

29.kapitola

Lucy:

,,Natsu!” zakřičela jsem na něj a spadla na kolena. Obličej jsem si schovala do dlaní a dál brečela.
Nemohla jsem tomu uvěřit...
Byl to opravdu Natsu a...
,,L-Luc-cy...” slyšela jsem, jak přede mnou zašeptal. Dlaně jsem z obličeje zase sundala a podívala se mu do očí. On... brečel...
Mezi vzliky jsem se na něho usmála, aby veděl, jak moc jsem šťastná a jak moc mi chyběl. Přála bych si, aby se usmál tím svým zářivým úsměvem, který mě vždy rozveselí...
Asi jsem to trochu předcenila... Vypadal smutně a díval se na mě zklamaným pohledem.
,,C-Co tu děláš? V-Vra-ať s-se...” řekl a sklopil hlavu. Nevypadal moc šťastně z toho, že tu jsem a taky... Proč se mám vrátit? Nikdy!
,,Bez tebe nikam nepůjdu.” utřela jsem si slzy a začala ho rozvazovat.
Ty provazy měl strašně moc utáhlé a šli dost špatně rozvázat. Nakonec jsem je přeci jen rozmotala a hned, jak byl Natsu zase volný, vpadl mi přímo do náruče. Trochu jsem se nad ním usmála a začala ho hladit po jeho vlasech.
,,K-Kdo... Kdo ti to udělal?” zeptala jsem se ho. Musím to vedět... Nikdo mu už neublíží. Ne, když jsem tady já!
,,Vrať... se... Lucy.” zvedl hlavu a podíval se mi upřímně do očí.
,,T-To... přece nemyslíš vážně! Kde jsi celou tu dobu byl? A proč jsi odešel! Víš, jak mi po tom všem bylo? Napsal si mi na to jen pouhý dopis a to sis díky tomu jako myslel, že je všechno vyřešený? Já... nechtěla jsem, aby jsi mě opustil... J-Já-…” začala jsem na něj až křičet a přitom se znovu rozbrečela. Celou dobu mě sledoval a díval se na mě hodně překvapeným výrazem.
,,Ty... na to nic-” začala jsem, ale před tím, než jsem to stihla doříct, mě silně obejmul.
Teď jsem byla překvapená já. Několikrát jsem i zamrkala, abych si byla jistá, že se mi to nezdá.
Ale i tak jsem byla strašně moc ráda, že nějak zareagoval...
Objímání jsem mu po chvilce začala oplácet a upřímně, hodně jsem si to užívala...
Po chvíli jsme se od sebe zase odtáhli a začali si navzájem prohlížet oči.
,,Lucy... Je mi to líto... Všechno mě to mrzí...” sklopil pohled do země. Na to jsem se jen usmála a chytla ho pod bradou. Nadzvedla jsem mu ji tak, aby se mi mohl dívat do očí a nebude mi tak moct uhnout pohledem.
,,Vše je už v pořádku... teď, když jsi tu ty.” usmála jsem se a lehce se začervenala. Jak dlouho jsem se už nečervenala...?
,,Lucy, musíš odejít... musíš mě tu nechat...” řekl a já zakroutila hlavou. To jsou jen nesmysly...
,,Ne. Na to zapomeň, půjdeme a společně se vrátíme domů!” usmála jsem se a i s ním se pomalu zvedla.
,,Nemůžu...” zase namítl.
,,Kde je ten krásně se usmívající a věčně šťastný Natsu?” zašklebila jsem se do úsměvu. Moje otázka ho zřejmě dost zaskočila, protože na mě začal zírat a po chvilce i smutně zakroutil hlavou.
S-Snad to nemyslí vážně, že ne? Zeptala jsem se se strachem sama sebe a vyděšeně jsem se na něj podívala.
,,P-Proč?” položila jsem mu zklamaně otázku a sklopila hlavu.
,,Musím...” zamumlal.
,,Ne... T-To ne... Ty nemusíš!” řekla jsem a podívala se na něj.
,,Ty se vrátíš domů a... Budeš zase mezi ostatními z cechu! Občas se i popereš s Grayem a naštveš párkrát Erzu... A taky... Mě několikrát navštívíš, ale budeš doma!” zakřičela jsem na něj a odhodlaně se mu podívala do očí.
,,Nemůžu... Chápeš? Dělám to pro Fairy Tail, prátele a taky pro tebe!” řekl trochu zoufale a chytil mě za ruku.
,,Zůstanu tady... A ty pak budeš v bezpečí...” Ne... To ne...
,,Natsu...” sklopila jsem pohled a dívala se do země. Nemohla jsem uvěřit, že mi tohle všechno říká. Po té době... Po tom všem, co jsem udělala. Že jsem bez dovolení opustila cech a svůj domov... Bylo to všechno k ničemu?
,,Lucy...” přišel ke mně blíž, ale já zase o krok odstoupila dozadu. Byla jsem naštvaná a zklamaná... Proč tu musí zůstat? Proč nemůže odejít se mnou...?
,,Já... Nedovolím ti se ke mně přiblížit, dokud mi všechno neřekneš... A popravdě...” řekla jsem odhodlaně a naštvaně se mu podívala do očí. Bylo vidět, jak se sebou bojuje a rozhodoval se, jestli mi to řekne.
,,F-Fajn... Ale chci, aby jsi mě nechala vše vysvětlit a nepřerušovala mě...” taky se mi podíval do očí a narovnal se.
Na to jsem jen kývla, ale neusmála se. Neměla jsem chuť se na něj usmívat...
Potom mě něco napadlo...
,,Díky, ale ne tady... Půjdeme ven.” určila jsem si podmínky a o jeden krok, k němu zase přistoupila. Jeho ruku jsem mu dala za mojí hlavu a svou rukou, nsem ho zase podepřela, aby se mu lépe chodilo.
,,D-Díky...” potichu poděkoval a my se tak společně, mohli vydat pryč, z tohoto strašidelného místa.

,,Tak... začni...” pobídla jsem ho rukou, když jsme došli až na krásně zelenou loukou pod stromy. Bylo to celkem daleko od toho zaprášeného místa plné skal.
Nervózně se na mě podíval a já se po dlouhé době na něj usmála, abych ho trochu podpořila.
Potom jsem se posadila pod jeden strom a poklepala rukou na místo vedle mě.
Natsu na mě kývl a posadil se.
Chvilku mezi námi bylo ticho, ale pak nakonec sebral trochu odvahy a promluvil.
,,N-No... Vzpomínáš, jak jsme byli na tom úkolu... jak jsme měli najít ten náhrdelník a já se vrátil pozdě...” začal a já na souhlas kývla. Hodně mě to zajímalo, Přeci jen... Už tam se začal chovat divně...
,,Řekl jsem, že mě někdo přepadl a ten náhrdelník mu sebral, ale ve skutečnosti jsem lhal...” na chvilku se odmlčel a podíval se na mě. Jako kdyby se chtěl ujistit, že je zatím vše v pořádku. Trochu jsem se začervenala a lehce se na povzbuzení usmála.
Úsměv mi trochu oplatil, potom ode mně zase odvrátil pohled a podíval se do země. Teď asi příjde to nejhorší... Řekla jsem si v duchu a začala ho zase poslouchat.
,,Ve skutečnosti mě zajali a potom mě odvedli k... tvému... otci...” musela jsem na něj vykulit oči. Tohle jsem opravdu nečekala... Můj otec? Co ten tady dělá?
,,A... Co po tobě chtěl?” poprvé jsem ho přerušila a přisedla si k němu blíž. Teď asi bude potřebovat nějakou podporu... Stejně tak, jako já...
,,Chtěl, abych t-tě... už n-navždy opustil... A aby jsi se se mnou už nikdy n-nepotkala...” C-Cože?...
To, že řekl? Proč to řekl... A... Proč to vlastně chtěl zrovna po Natsuovi?
,,Proč ty?” zeptala jsem se ho a stiskla mu ruku. Trochu se zarazil a podíval se na naše ruce. Trochu jsem to nepochopila. Vadí mu to snad?
Po chvilce od našich rukou odvrátil pohled a podíval se mi do očí.
Trochu jsem se bála toho, co mi na to odpoví. Podle jeho pohledu to vypadalo tak, že to je pro něj těžké říct. Prosím Natsu... Už něco řekni...

Ahoj všichni :)
No jo... Zase jsem to ukončila ve správné chvíly... :D
Ale chtěla jsem Vám říct:
Ani nevím jak Vám mám poděkovat za... 1,04K přečtení!
Rozbrečelo mě to... :'D
Děkuju Vám moc! Ani nevíte, jak moc mi to zlepšilo den... :3
Pokračování zase zítra....
Arigato^^