Co když je to láska?|Fairy Tail

57.kapitola

Lucy:

,,To je on." zašeptal a dál zíral na, pro mě neznámého, muže.
,,Co?" nechápala jsem. Kdo je to? Natsu ho zná?  Ptala jsem se sama sebe, i když jsem věděla, že ve své hlavě žádnou odpověď nenajdu.
,,Pšt..." opět zašeptal a skrčil se k zemi. S Happym jsme si vyměnili další nechápavé pohledy a napodobili ho.
Seděli jsme tedy skrčení a dál pozorovali toho muže.
,,Natsu?" zašeptala jsem a podívala se na něho.
,,Hm?" viděla jsem na něm, jak je nervózní. Musel to být asi někdo hodně důležitý... Nebo to byl jen někdo, koho se Natsu bojí? Je zvláštní o něm říct, že se něčeho bojí...
,,Kdo je to?" nedalo mi to a zeptala se ho.
,,No... To je ten chlap, se který mě vyzval na souboj." šeptl ke mně. Tak to je on? Sakra, Natsu! S tímhle obrem budeš bojovat? Začala jsem se bát. Ten muž, byl alespoň dva a půl metru vysoký a všude na těle se mu rýsovaly svaly. Neříkám, že Natsu žádný nemá, ale ten muž je prostě tak veliký, že má zvětšené úplně všechno.
,,Ale... Neměl náhodou přijít až za dva dny?" připomněla jsem mu.
,,Jo, ale je tady. Nechápu to..." byl zoufalý... Natsu...
,,Kam ta cesta míří?" zeptal se slabým hláskem Happy. Prohlídla jsem si pořádně tu cestu, na kterou Happy ukazoval. Po chvilce mi to došlo.
Věděla jsem, kam přesně míří, ale zarazil mě Natsuův pohled, když se na mě podíval. Byl vyděšený, ostatně jako já. Oba jsem to věděli...
,,Kam?" zeptal se nás znovu a bál se toho, co řekneme.
,,Do cechu..." zašeptali jsme s Natsuem najednou.
,,Cože?!" vypískl Happy. Natsu mu rychle zacpal pusu dlaní a začal ke mně mluvit.
,,Budeme muset varovat ostatní. Cest do cechu je hodně. Vy půjdete normální cestou a já půjdu zkratkou, abych ho stačil předběhnout a všechny v cechu varovat. Kdo ví, co může udělat..."
,,Ne! Nenechám tě tam jít samotného, půj-" ,,Lucy! Říkám to jen pro tvoje dobro, ale ty tam tak rychle nedoběhneš a nechci riskovat, že se ti něco stane!" položil mi ruce na ramena a hluboce se mi díval do očí. Věděla jsem, že to myslí dobře, ale i tak jsem mu chtěla pomoct.
,,Ale... Co když ti něco udělá, až tě uvidí? Co pak?" vystrašeně jsem se na něho podívala. Chtělo se mi brečet, ale zatím jsem se ještě dokázala udržet.
,,Tak... Fajn. Půjde se mnou Happy a ty... Ty půjdeš cestou ve městě, dobře?" rychle něco vymyslel a zatvářil se na mě tím svým rozhodujícím pohledem.
Kéž bys nebyl tak tvrdohlavý...
,,D-Dobře..." vydechla jsem a oči přemístila k zemi. Má svou hlavu a já to respektuji, ale občas by si takové věci měl i více promyslet.
,,Díky,..." usmál se a opřel si jeho čelo o to moje. ,,...že mi věříš."
Vždycky jsem ti věřila... A vždycky taky budu...
Usmála jsem se na něho a zčervenala. Jak to vždycky dokáže, že se kvůli němu musím červenat?
,,Měli bychom jít nebo to nestihneme." odtáhl se kousek ode mě a usmál se na mě.
,,Dobře." kývla jsem na souhlas.
,,Běž pomalu a nespěchej. My půjdeme napřed." mrkl na mě. ,,Happy! Jdeme!" zakřičel na něj a vyběhl. ,,Aye, sir!" kývl s radostí a letěl za ním.
,,Dávejte na sebe pozor!" zakřičela jsem ještě na ně. Ať se vám hlavně nic nestane... Pomyslela jsem si a vydala se 'bezpečnou' cestou do města.

Natsu:

Sakra. Sakra. Sakra! Ten šmejd! Já ho...
,,Natsu, co když to nestihneme?" vyrušil mě z myšlenek celý udýchaný Happy.
,,Zvládneme! Ale musíme přidat." povzbudivě jsem se na něj usmál, abych mu dodal trochu vytrvalosti. Aspoň doufám, že to stihneme...

,,Erzo! Musíme do cechu!" zavolal jsem na Erzu, která vyšla z jedné zatáčky. Zřejmě nebyla celou dobu v cechu.
,,C-Co?" nechápala. Zastavil jsem se tedy u ní a trochu se vydýchal.
,,Erzo! Nekupuj si tady koláče, když nám jde o život! Jde sem!" zakřičel jsem na ní.
,,Co? Natsu! Že ty jsi zase něco udělal!" začala mi rovnou nadávat.
,,Ne! Ty to nechápeš! Myslím toho mistra z temného cechu!" začal jsem se bránit. Nechci, aby mě zmlátila za to, co jsem neudělal.
,,Cože? Co tady dělá?!" vytřeštila na mě oči. Konečně to pochopila.
,,Co já vím... Důležitý je, že jde směrem do cechu."
,,Jdeme!" konečně řekla něco rozumného a rozeběhla se na ulici. S Happym jsem ji ihned následovali.

Lucy:

,,Ah... Už nemůžu..." povzdechla jsem si a sedla si na jeden kámen po cestě. Natsu mi říkal, abych nepospíchala, tak se jeho přání snažím dodržet.
Pravdou je, že se opravdu hodně loudám a cesta vede přes jeden malý les, takže jsem zrovna tady.
Hádám, že Natsu s Happym tam už jsou...
Měla bych jít... Řekla jsem si pro sebe a zase se zvedla z kamene.
Jsi ty mi ale těžký... Uchechtla jsem se a pohladila se na bříšku. Nemůžu se dočkat, až bude naše miminko na světě, ale bojím se celkem porodu. Snad to nebude tak hrozné... Usmála jsem se a vydala se na cestu.
,,A-Au!" najednou jsem se zastavila. Nemohla jsem se ani pohnout. Měla jsem šílené křeče v břiše.
,,B-Bože! Co t-to je??" zakřičela jsem skoro na celý les. Opravdu hodně to bolelo a já nevěděla, jak to mám zastavit. Pomoct!
Klekla jsem si na trávu a opřela se rukama o zem. Zhluboka jsem začala dýchat a snažila se zpomalit svůj tep. Marně. Bylo mi snad ještě hůř, než předtím.
,,C-Co... Je to za b-bolest?" zasténala jsem, padla bokem na listí a lehla si. Tahle pozice byla mnohem příjemnější, ale bolest nepřestala... Že bych to přivolala?
,,Lucy! Proboha co se ti stalo?!" zaslechla jsem někde poblíž slabý hlásek a následně i křupání větviček.
,,No tohle! Co tady dělá! A proč je sama?" slyšela jsem další hlas.
,,Lucy, slyšíš mě?" pocítila jsem na rameni něčí ruku, která mě otočila na záda.
,,W-Wendy..." zašeptala jsem a podívala se na ní a na Carlu, která byla s ní.. Jsem ráda, že vidím zrovna jí...
,,Lucy, co tě bolí?" starostlivě se mě zeptala.
Rukou jsem jí ukázala na své břicho, ve kterém mě opět zabolelo.
,,Že by...?" nadějně se na mě podívala. Vím, co myslela. Porod... To samé jsem si také myslela na začátku, ale... To to bude bolet až tak moc?!
,,N-Nejsem... Si j-jistá..." zakroutila jsem hlavou.
,,J-Já... Musím tě vzít do našeho cechu, nemám žádné zkušenosti s tímhle, ale... Dokážeš se zvednout?" smutně se na mě podívala.
,,N-No..." podívala jsem se jiným směrem.
,,Myslím, že bych ti mohla trochu ulevit, ale nic ti neslibuji..." zašeptala a použila svoje léčitelské schopnosti, které mi, jako by zázrakem, hodně pomáhaly.
,,Děkuji ti moc, Wendy..." usmála jsem se na ni a pořádně se zase nadechla. Díky bohu....
,,Ah... Jsem ráda, že to to pomohlo, ale teď musíme rychle do cechu!" zvážněla a chytla mě pod ramenem.
Začala jsem se tedy s její pomocí zvedat a narovnala se, když jsem byla zase nahoře.
,,V pořádku?"
,,Teď... Už jo..." usmála jsem se na ni.
,,Fajn, můžeme jít?" zeptala se mě.
,,J-Jo..." rozhodla jsem a udělala první kroky. Díky Wendy mě to břicho nebolelo, takže to bylo snadné.
,,Carlo! Leť zatím napřed a řekni to Miře, aby někoho zavolala!" zavolala na bílou, létající kočku, která hned souhlasila a letěla pryč z lesa.
,,Kdyby náhodou." povzbudivě se na mě usmála a dál mi pomáhala v cestě. Prosím... Ještě ne...!

Yosh! :D Další kapitola je tu, snad Vám moc to čekání nevadilo :(
Omlouvám se, ale doma jsem na psaní neměla moc času, jelikož jsem si musela doplňovat zápisy z minulého týdne -.-
Každopádně Vám moc děkuji za hlasy, komentáře a všechny reads! :*
Mám Vás moc ráda <3

Doufám, že další kapitolu vydám zas zítra ^.^