Co když je to láska?|Fairy Tail

30.kapitola

Natsu:

,,Proč ty?” zeptala se mě a položila svou ruku na tu mou. Podíval jsem se na naše ruce. Jsem strašně moc rád, že tu je... Byla odvážná, že za mnou přišla, ale nemůže tady už nadále zůstat. Jestli nás její otec najde a ještě k tomu uvidí, jak se držíme za ruce... Před Lucy mě rovnou zabije a jí pak ještě nějak ublíží... To já nedovolím...
Z myšlenek jsem odtrhl pohled od našich rukou a podíval se jí do očí. Ty její oči... Strašně moc mi chyběla...
,,Musel jsem to udělat já, protože...” začal jsem a podíval se do země. Mám ji říct pravdu? 'Musel jsem to udělat já, protože tvůj otec zjistil, že tě miluju...'... To jí nemůžu říct... Dozvěděla by se tak, že jí miluju a... Počkat, vždyť už jsem jí to řekl, ne?... Jo, ale napsal jsem to a neřekl jí to přímo do očí... Tak...co mám říct...?
,,...protože... t-tě...” 'miluju'?...Ne!
,,P-Protože... si m-myslel, že t-ti nějak ubližuju...” Jako fakt? Nic lepšího mě nenapadlo?
,,A-Ale vždyť... nijak si mi neubližoval! Choval si se ke mně moc hezky...” zesmutněla a sklopila hlavu. To, co řekla, mě zahřálo u srdce a... Teď nemysli na sebe! Udělej něco! Nesmí být smutná!
,,L-Lucy...” řekl jsem a dal jí ruku na rameno. Zvedla hlavu od země a podívala se mi do očí. Asi se trochu červenám... Pomyslel jsem si, když jsem se jí hluboce taky podíval do očí.
Strašně moc bych jí teď chtěl obejmout, ale.... Nevím, jestli si to mohu dovolit...
,,N-Natsu... Prosím... Vrať se d-domů...” řekla po chvilce. Viděl jsem, jak jí začínají slzet oči. Prosím... Nebreč... Ničí mě to!
Začal jsem rychle jednat a bez dovolení jsem jí obejmul. Musel jsem...
,,Lucy já... Vím, že se k tobě nemám přibližovat, ale... Nemohl jsem se dívat na to, jak jsi smutná...” zašeptal jsem jí do vlasů a ještě více ji na sebe natiskl.
Po chvilce váhání, mě nakonec taky obejmula a položila si hlavu na mé rameno.
,,J-Já... nejsem smutná... Jsem moc ráda, že tu jsi...” zašeptala mi do ramene. Alespoň, že přestala brečet...
,,Lucy...” odtáhl jsem se od ní a zase se jí podíval do očí.
,,Strašně moc bych se vrátil domů, ale... prostě nemůžu...” řekl jsem a otočil jsem od ní hlavu.
,,A-Ale... J-Já... můžeš klidně bydlet u mě! M-Mně to vadit nebude!” dala mi na tvář ruku a hlavu mi otočila zpátky jejím směrem.
,,N-Ne...” strašně špatně se mi tohle slovo vyslovovalo...
,,Tak... Já ho přesvědčím! Řekni mi, kde je a-”
,,Ne, Lucy! Nedovolím ti se k němu ani přiblížit!” chytl jsem jí za obě ramena a přiblížil se k jejím očím, aby věděla, že to myslím vážně.
Chvilku na mě zírala. Mezitím jsem jí v očích rozpoznal strach. Ona se mě bojí?
,,Je to můj otec... Přesvědčím ho...” podívala se mi do očí. Asi to taky myslela dost vážně, ale já jí nenechám.
,,Prosím... Nedělej to ještě težší...” řekl jsem.
,,T-Těžší?” oddálila se ode mě a se strachem na mě začala zírat.
Asi jsem jí v tomhle dost zklamal, jak to tak vypadalo... Nemůžu jinak. Musí se vrátit a mě tady nechat... Promiň mi to Lucy..., ale tohle je jediná možnost...
,,J-Jo...J-Já... už tě... n-nikdy nechci vidět...” řekl jsem, vstal a podíval se jiným směrem. Jsem idiot! Jak jí jen tohle můžu říct?
,,C-Což-že?” zaslechl jsem vedle sebe její třesoucí se hlas. Otočil jsem se zpátky na ní a podíval se jí do očí. Promiň...
,,S-Slyšela si... Ne?” řekl jsem dost hnusně a otočil se zpátky na krajinu. Nemohl jsem uvěřit vlastním uším... Jak jsem tohle mohl říct?
Bohužel... Musel jsem tohle všechno říct, abych jí nějak přesvědčil...
,,Sbohem... Lucy...” rozloučil jsem se a rozešel se vpřed. Hlavně se neotáčej! Řekl si jí 'sbohem'… aby si jí ochránil! Udělal jsi dobře! Začal jsem sám se sebou bojovat, ale nakonec... Jsem se přeci jen otočil a podíval se na ní.
Byla na nohou a byla o něco blíž, jako kdyby se předtím rozeběhla ke mně. Dívala se na mě a po tvářích jí stékaly slzy. Já... To nedokážu... Nemůžu jí opustit!
Zapomněl jsem na všechny problémy a rozešel se k ní. Ona... mi šla naproti a když jsme se setkaly, oba jsme toho druhého pevně obajali.
Rozhodl jsem se správně - už nikdy jí neopustím... Nedovolím, aby se kvůli mně takhle trápila... Zůstanu tu s ní...
,,N-Natsu... Neodcházej...” zabrečela mi do ramene.
Na to jsem se jen usmál a pohladil jí po jejích vlasech.
,,Nikam nejdu...” odtáhl jsem se od ní a upřímně se na ní usmál. Celá ztuhla a měla pootevřenou pusu. Asi jsem jí tím hodně překvapil.
Nakonec se na mě zářivě usmála a ještě k tomu se štěstím rozbrečela. Dokonce se i červenala... Jak mě ten její úsměv a ta její stydlivost chyběly...
Chtěla mě znovu obejmou, ale já se rychle rozhodl a... Zastavil ji.
Podívala se na mě nechápavým pohledem a trochu se i zamračila. Asi jsem jí trochu naštval a zklamal, ale teď... Chci udělat něco jiného. Něco, co se jí určitě bude líbit více... Teda doufám...
Bude to něco, na co nikdy nezapomeneme a budeme si to pamatovat do konce života.
Začal jsem se k ní pomalu přibližovat. Srdce mi bušelo nahlas a tep se mi zrychlil. Byl jsem hodně nervózní a celý jsem se klepal. Bál jsem se, protože jsem to nechtěl zkazit a chtěl jsem, aby to pro ni bylo co nejvíce dokonalé a taky kouzelné...
Začala se červenat ještě víc, ale nijak se nevzdalovala. To mi alespoň dávalo trochu odvahy, že jí to vadit nebude.
Byl jsem u ní opravdu hodně blízko... Začal jsem se dotýkat jejího čela a na tváři jsem po chvilce ucítil její teplý dech. Dýchala nepravidelně, asi byla taky nervózní... Alespoň jsme na tom stejně...
Nepřestávala se mi dívat do očí, ale pak je pomalu začala zavírat. Věděl jsem proč... Zavření očí jsem po ní zopakoval a dotkl se jejích rtů. Nechtěl jsem, aby to dopadlo jako minule a tak jsem se od ní už neoddálil a dlouze jí políbil.
Cítíl jsem se hodně zvlástně... Všechno kolem mě najednou zmizelo... Nic jsem neslyšel a ni nevidel... Cítil jsem pouze její rty...
Začali jsme se pomalu líbat, ale vášnivě líbat... Bylo to jako v pohádce. V břiše jsem ucítil příjemné šimraní. Musel jsem se k vůli tomu do polibků usmát.
Chytla mě rukama kolem krku a já jí, zase obmotal ruce kolem jejího, štíhlého pasu.
Na tuhle chvíli jsem čekal celý život. Vše bylo dokonalé, nic nám nechybělo...
Začal mi docházet vzduch. Ač velmi nerad, odtáhl jsem se od ní a zase se zhluboka nadechnul.
Otevřel jsem oči a podíval se na ní.
Také měla otevřené oči a dívala se přímo na mě.
Musím jí to říct...
Ještě jednou a zhluboka, jsem se nadechnul. Podíval se jí do očí a chystal se jí říct ty nejkrásnější a nejnebezpečnější slova...
,,,Miluju tě...” usmál jsem se na ní a opřel si své čelo o to její...

Tak..? :3
Snad se Vám to líbilo :)
Pa zítra^^