Co když je to láska?|Fairy Tail

38.kapitola

Natsu:

Řekla mi, abych se pokusil usnout. Chvilku jsem se snažil, ale nakonec jsem to vzdal. Spíše mě divilo, že jsem se ješte nepozvracel... Možná, že Lucy je opravdovou inspirací, pro kterou bych udělal opravdu všechno...
Nevím, kolik uběhlo času od tý doby, co Lucy naposledy promluvila, ale řekl bych, že to bylo už určitě hodně.
Sjel jsem pohledem na Lucy, která měla zavřený oči a pravidelně oddychovala. Opravdu jsem si nevšiml, že předtím usnula.
Trochu jsem se nad ní usmál a opřel si o ní svou hlavu. Začal jsem být trochu unavený a tak jsem zavřel oči.
,,Konečná stanice. Prosím, vystupte." rozeznělo se celým vlakem a já leknutím otevřel oči.
Jajo fakt? Nadával jsem v duchu, když jsem si uvědomil, že jsem se mohl pokusit usnout už na začátku cesty.
Podíval jsem se na Lucy, ktetá stále ještě spala. Nechtěl jsem ji budit.
Vzal jsem ji tedy do náruče a vystoupil s ní z vlaku.
Divil jsem se, že byl večer. Když jsme totiž vyráželi z Magnólie, byly zhruba tak dvě hodiny odpoledne.
Trochu jsem si povzdechl a sedl si s Lucy na jednu lavičku, ktetá stála na nádraží.
Tak trochu jsem nevěděl, co mám dělat. Cestu k jejímu otci do 'paláce', jsem asi tak před rokem zapomněl a Lucy zrovna spala.
Všiml jsem si, jak se Lucy trochu pohnula a když jsem se na ni podíval, otevřela oči.
Celkem se mi ulevilo, že budeme moct vyrazit.
,,Kde to jsme?" zamumla Lucy ospale a podívala se na mě.
,,Dorazili jsme do tvého dřívějšího domova." odpověděl jsem jí a usmál se.
,,Už? Rychle to uteklo..." zamyslela se a začala se rozhlížet po nádraží.
,,To proto, že jsi celou tu dobu spala." zašklebil jsem se na ní.
,,Fakt? Tak to jo..." usmála se na mě.
Potom se mě opatrně slezla a posadila se vedle mě.
,,Tak... Co teď?" zeptala se mě Lucy a podívala se mi do očí.
,,Ty jsi tady šéf." mrkl jsem na ní a usmál se.
Trochu si povzdechla a položila si hlavu na mé rameno. Vypadala dost vyčerpaně a asi se jí chtělo i spát. Prosím... Ať teď neusne...
,,Víš... Nechce se mi za ním teď jít... Co kdybychom šli na hotel?" zeptala se mě po chvilce. Musel jsem s ní souhlasit. Taky se mi teď nikam nechtělo. A ještě k tomu k němu...
,,Dobrý nápad." souhlasil jsem.
,,Fajn... Tak by jsme měli pomalu jít, aby jsme ještě stihli něco najít." usmála se, když se ode mě odtáhla.
,,Dobře." usmála jsem se na ní a zvedl se. Lucy se také zvedla a chytla mě za ruku. Začala mě někam vést, za což jsme byl vděčný, protože ona to tu zná mnohem líp, když se tu narodila...

,,Co třeba tady?" řekla po dlouhé době Lucy, když jsme zastavili u jednoho velkého hotelu. Nevěděl jsme, jak to tam vypadá a ani jsem to tam neznal, takže mi nezbývalo nic, než jí na to kývnout.
,,Ten vypadá dobře." usmál jsem se na ní a chytl jí kolem pasu.
,,A taky v něm vaří dobře." zašklebila se na mě Lucy. Při tý větě mi lehce zakručelo v břiše a mě došlo, že jsem zhruba tak pět hodin nejedl.
,,Bezva. Zvu tě na večeři." odpověděl jsem rychle a usmál se na ni.
,,Přijímám." úsměv mi oplatila a poté nsme se společně rozešli do hotelu, kde jsme si sehnali dvojlůžkový pokoj.
Když jsme dorazili do našeho pokoje, trochu jsme si vybalili naše batohy, ve kterých jsme ani němeli moc věcí a vydali se do jídelny, ve které by se právě měla vydávat večeře.
S Lucy jsme si sedli ke stolu pro dva, objednali si mezitím pití a jídlo a čekali, než nám ho přinesou.
Mezitím jsme si příjemně povídali a bavili se o tom, co asi dělají naši přátelé v cechu. Vše bylo fajn, dokud Lucy nenahodila jiné téma, které mě trochu zarazilo.
,,Co řekneme mému otci?" zeptala se a podívala se mi do očí. Musel jsem ztuhnout. Opravdu jsem nevěděl, co jí mám na to odpovědět. Předtím jsem na tohle vůbec nemyslel a nijak se tím nezabýval.
,,No... To ještě nevím." řekl jsem popravdě a sklopil hlavu.
,,Aha... A přemýšlel si vůbec nad tím?" ptala se dál.
,,Jo neboj." zalhal jsem a udržel si kamenný výraz. Asi by se naštvala, kdybych jí řekl, že ne.
,,Hm... Trochu jsem doufala, že mi pomůžeš." řekla smutně a podívala se dolů.
Zase vypadala nešťasně... A to kvůli mě.
,,Promiň, Lucy. Vlastně jsem o tom celkem přemýšlel..." rychle jsem zalhal a doufal, že jí to zvedne náladu.
Ihned pozvedla hlavu a nastražila uši, aby si mohla vyslechnout, co jsem vymyslel.
Popravdě... Vůbec nic mě nenapadalo a nechtěl jsem Lucy zklamat, takže jsem se rychle vzchopil a řekl jedinou věc, která mě v tu chvíli napadlo.
,,Co kdybychom mu řekli, že spolu čekáme dítě?" Fakt dobře já...
Věděl jsem, že říct to, ba chyba. Lucy na mě vykulila oči a otevřela pusu. Ani se jí nedivím...řekl jsem hloupost...
,,C-Co? Proč?" řekla Lucy a nepřestala se na mě udiveně dívat.
,,N-No... Třeba, kdyby zjistil, že bude dědečkem... Natolik by ho to dojalo, že by nás nechal být." nevině jsem se usmál a pokrčil rameny. Další hloupost, kterou jsem řekl...
,,Hm... To by jsme ale pak to dítě museli mít, kdyby nás chtěl navštívit..." začala nahlas přemýšlet a já se zarazil.
,,Proč?" nechápal jsem.
,,Jak si řekl... Byl by natolik dojatý, kdyby zjistil, že bude dědeček." zašklebila se na mě Lucy. Trochu jsem zrudl, prože jsem nevěděl, že mi to takhle Lucy vrátí... Ale měla pravdu. Asi by se to takhle doopravdy stalo...
,,Tak nic, no." usmál jsem se trochu na Lucy.
,,Ale nápad dobrý..." mrkla na mě. Tohle mě taky trochu rozveselilo, protože tím akorát potvrdila, že by ty děti opravdu chtěla a pokud budeme někdy žít spolu, tak ty děti budeme jednou mít, což je pro mě velmi radostná zpráva.
,,Proč se tak culíš?" podívala se na mě tázavě Lucy a já se vráti zpět, ze svého myšlení do reality.
,,Ale nic..." usmál jsem se nevině.
Hned po tom, nám přinesli naše objednávky, které jsme snědli a potom se mohli odebrat zpět na náš pokoj, kde jsme usnuli.

Bože, já jsem tak unavená... :D
To psaní, mě asi jednou zabije a to jsem Vám chtěla oznámit, že tenhle týden, vydám další
příběh -.-
No... Kdyby jste měl někdo zájem, tak počítejte s tím, že bližší informace Vám oznámím zítra ;)
Každopádně, děkuju všem za hlasy! Na tomto příběhu, je již
415 hvězdiček!! :D
....Pokračováni zítra^^