Co když je to láska?|Fairy Tail

18.kapitola ✓

Natsu:

Celý večer byl dokonalý. Lucy se bavila, smála se a rozplývala se nad krásou pláže, když jsme se procházeli.
Ale jako vždy, něco se musí pokazit.... A tentokrát jsem to pokazil já. Ptáte se proč? Políbil jsem jí! Teda... jen se trochu dotkl, ale dál už jsem to nezvládl, protože jsem si zase vzpomněl na to, jak se mi ten čas krátí. 'Uvidíme se za 10 dní.' vzpomněl jsem si na tuto větu, kterou mi před čtyřmi dny, řekl její otec. A zrovna, když jsem jí chtěl políbit! To se snad může stát jenom mě...
Teď tu sedím s Lucy, se sklopenou hlavou na jejím rameni a potichu brečím. Vůbec nevím, co bych měl udělat. Několikrát mě napadlo, že bych prostě odešel a nechal ji tam, ale... je mi sobecký nechávat jí tam a utéct od problému...
Určitě teď má spoustu otázek... A já nevím jak jí odpovedět.
Měl bych už něco udělat nebo tady takhle zůstaneme napořád...
Hlavu jsem zase zvedl a podíval se jí upřímně do očí. Byla dost překvapená a v jednom kuse si mě prohlížela. Cítil jsem se hrozně provinile... Asi jsem jí hodně popletl hlavu tím 'polibkem'.
,,N-Natsu?" probudila mě z myšlenek Lucy a podívala se mi upřeně do očí.
,,Lucy...já..." tě miluju? Mám jí to říct?
,,P-Promiň, nevím, co to do mě vjelo...asi by bylo lepší, kdyby... jsme na to oba zapomněli..." neodvážil jsem se to říct a začal ještě k tomu improvizovat. Já... Nechci aby na to zapomněla, ale... V tu chvíli jsem to asi podělal, protože jsem viděl, jak moc to Lucy zklamalo. Vypadala smutně a svůj pohled věnovala zemi. Cítím se kvůli tomu hrozně blbě... Neměl jsem to dělat.
,,Lucy, já... prosím nebuď smutná." zděsil jsem se, když začala brečet. Chytil jsem ji na povzbuzení za ruce, ale ona... nic. Měla zavřené oči a po tváři jí tekly slzy. ,,Lucy?" zkusil jsem to znovu. Začala si utírat oči a pomalu se zvedla. Podívala se na mě smutným pohledem. Své ruce vytrhla rychlým pohybem z těch mých a založila si je na prsa.
,,Lucy, jsi v pořádku?" zeptal jsem se a doufal, že mi odpoví.
,,Nech... mě být..." řekla a rozešla se směrem ode mě. Zíral jsem na její záda, jak se pomalu ztrácejí ve tmě a přitom si v mysli nadával, jaký jsem to idiot a blb a... všechno, co existuje. Začal jsem se za to nenávidět...

Lucy:

Přehnal to. Jak... Jak si může vůbec dovolit říct mi jenom 'nevím, co to do mě vjelo' a 'bylo by lepší, kdyby jsme na to zapomněli'? Sakra! Vždyť nebyl ani opilý nebo nějak psychicky labilní. Věděl moc dobře, co dělal! A já... Na tohle nedokážu zapomenout, to prostě nejde!
Ale přeci jen... Nepřehnala jsem to trochu? začal jsem přemýšlet. Co když jsem neměla utíkat... Možná, že jsem mu měla říct, že ho miluji... Nad touhle myšlenkou jsem se musela zastavit. Podívala jsem se za záda a začala se rozhlížet. Měla bych se omluvit. Myslíš? Jo, bude to správné rozhodnutí...
Začala jsem se zase vracet k pláži. Po tváři mi zase tekly slzy. Nemohla jsem si pomoct... Nedokážu se s ním nebavit. Vždyť já ho miluju...
Hledala jsem všude možně. Nikde po měm nebyly ani stopy. Bylo to, jako kdyby se vypařil z celého světa.
Začala jsem se o něj strašně moc bát.
Co když si něco udělá?!  Zmatkovala jsem ve své hlavě a začala se klepat.
Strašně moc mě to mrzí, Natsu...
Po téhle myšlence se mi před očima oběvila tma a v tu chvíli jsem začala padat...

Ráno

Natsu:

Včera, hned po tom, co Lucy odešla jsem se sebral a nějakým způsobem se došoural k sobě do pokoje. Celou noc jsem nemohl spát. Ani nemusí říkat, proč. Udělal jsem chybu...

S Grayem jsem se vůbec nebavil a radši odešel na snídani. Než jsem však otevřel naše dveře, vběhla do pokoje ustrašená Erza.
,,Nevíte, kde je Lucy? Ona... Vůbec se včera nevrátila!" začala tam vyšilovat. V tu chvíli se mi zastavil celý svět. To je kvůli mě... Začal jsem zhluboka dýchat a snažil se trochu uklidnit. Snad je v pořádku...
,,Hej ty blbe! Ty jsi přece včera večer s ní byl, ne?" začal se mnou třást Gray. Podíval jsem se na něj, potom jsem rychle vyběhl z pokoje a zamířil jsem směrem k pláži. Doufám, že tam bude. Začal jsem se stresovat.
Když jsem dorazil na pláž, hned jsem si všimnul jedné hubené osoby, ležící v písku, ke které jsem se po chvilce rozešel. V duchu jsem se modlil, aby to byla Lucy, ale zase jsem nechtěl, aby byla v takovém to stavu a...
Byla to opravdu ona! Ležela tam a měla zavřené oči.
Pomalu jsem k ní přišel a zvedl jí do sedu. Opřel jsem ji o sebe a začal ji hladit po vlasech. Nevím proč, ale rozbrečel jsem se.
Trochu jsem s ní zatřásl, aby se probrala. Její oči se začali pomalu otevírat. Trochu zamrkala a podívala se mi do očí. Musel jsem se na ní usmát. Byl jsem moc šťastný.
Taky se usmála a začala se pomalu ze mně zvedat.
,,C-co se stalo?" zeptala se unaveně.
,,Asi si tu usnula." usmál jsem se na ní a utřel si slzy. Trochu se uchechtla a začala se protahovat. Potom se zase na mě podívala a trochu se zarazila a začervenala se.
,,Natsu... Promiň, že jsem včera odešla, já-" nenechal jsem jí domluvit a radši jí objal. Nechci, aby to už řešila. My se spolu stejně vždycky budeme bavit a nikdy nepřestaneme.
,,Už nic neříkej." usmál jsem se na ní, když jsem se odtáhl. Na to se jenom usmála a kývla.
,,Musíš jít na pokoj a zabalit si. Dneska se totiž vracíme domů." mrkl jsem na ní a pomalu jí začal zvedat.
,,Škoda." smutně se usmála. Nad tím jsem se musel pousmát. Měla pravdu.

Doma

,,Tak jak jste si to užili?" zeptala se nás Mira, když jsme všichni vstoupili do cechu.
,,Bylo to," začal jsem a podíval se na Lucy. Ta se jen na mě usmála a kývla, abych pokračoval. ,,nezapomenutelný." usmál jsem se na Miru. ,,To je fajn." taky se usmála.
,,Byla tu bez vás nuda."
,,Opravdu?" zeptala se Erza a Mira kývla. ,,To se vlastně ani nedivím." dodala a rukou mávla směrem ke mně a ke Grayovi. Erza, Mira a Lucy se hlasitě rozesmáli. Mně to vlastně nepřišlo ani tolik vtipný, ale když jsem si všimnul, jak moc je Lucy šťastná, nemohl jsem odolat a taky se nakonec, sám sobě, zasmál.

18.kapitola! :D
Ani nevím, jak Vám mám poděkovat za všechny ty hlasy a hlavně taky za 400 reads! :D
Děkuju Vám moc, jste zlatí :3
Další kapitola zase zítra^^