Co když je to láska?|Fairy Tail

34.kapitola

Zdravím :)
Omlouvám se, že jsem sem včera nepřidala žádnou kapitolu ;)
Potřebovala jsem něco do školy a pak už jsem to nestíhala...

Užijte si dnešní kapitolu :3

Lucy:

O dva týdny později

,,Ještě kousek, to zvládneš.” usmál se na mě povzbudivě Natsu a natáhl ke mně ruku.
Chvilku jsem koukala na jeho ruku, kterou mi nabídl. Potom jsem se rychlím pohledem podívala dolů a zase se více natiskla na skálu. Bála jsem se, že spadnu, když k němu natáhnu ruku. Začal tady nahoře foukat vítr, po kterým mi začali klouzat nohy. Pevně jsem se přidržela a zavřela oči.
,,Nesmíš se koukat dolů... Otevři zase oči a podívej se na mě.” uslyšela jsem Natsuův hlas nade mnou a pomalinku začala otevírat oči. Rychle jsem našla Natsua a podívala se mu do očí, jak chtěl.
,,To bude dobrý, ano? Pomalu ke mně natáhni ruku a chyť se mě.” řekl Natsu uklidňujícím hlasem a znovu ke mně natáhl svou ruku.
,,Věřím ti.” mrkl na mě a usmál se.
Bylo velmi uklidňující, koukat se do jeho očí.
Rozhodla jsem se, že bych měla začít něco dělat, protože bych tu jinak zůstala stát celý den.
Pomalu jsem se začala pouštět skály a opatrně jsem se rukou natahovala k jeho ruce. Párkrát jsem sebou trochu trhla, ale nakonec jsem se přeci jen chytila jeho ruky.
Začal mě vytahovat, jako kdybych nic nevážila a pak mě chytil do náručí, když mě dostal nahoru.
,,Šikulka.” usmál se na mě Natsu a políbil mě na čelo. Musela jsem se nad tím pousmát, vždycky mě od někud zachraňuje...
,,Spíš nemehlo.” zasmála jsem se, když mě postavil zpátky na nohy, vedle něho.
,,Dobrý vtip.” usmál se na mě upřímně Natsu a pohladil mě po hlavě.
Trochu jsem zavrtila hlavou na nesouhlas a začala se rozhlížet na nově poskytnutý výhled z kopce, který jsme právě vyšli. Teda, Natsu ho vyšel, já se spíše loudala a všude se zasekávala...
,,Konečne, co?” řekl vedle mě Natsu a já se usmála. Ten výhled, totiž patřil naší milovaný Magnólii, do které jsme se vrátily.
,,Doma...” usmála jsem se na Natsua. Úsměv mi oplatil a pohlédl zpátky na město.
,,Jo... máš pravdu.” řekl a dodal.
,,Půjdeme, ne?”
,,Jasně.” usmála jsem se na něho a hned ho následovala.
Strašně moc se těším, až se budu moct, zase vyspat ve své posteli...

O hodinu později

A jsme tady... Konečně doma...
,,Poběž Natsu! Nechceš tám přece stát celý den, ne?” zakřičela jsem na Natsua, který se už od příchodu do Magnólie loudal.
Teď se zdržoval on a né já, ale asi to bude tím, že jsem se sem v poslední době hrozně těšila...
,,Zasloužím si, se sem vůbec vrátit?” řekl smutně Natsu a sklopil pohled do země. Tak tohle je to, nad čím celou tu dobu pořád přemýšlí... Pomyslela jsem si a s povzdechem jsem si to namířila k Natsuovi.
,,Proč si to myslíš? Tady jsi doma! Patříš sem.” upřímně jsem se na něj usmála a pohladila ho po rameni.
,,Určitě?” řekl a tázavě se na mě podíval. Hlupáček...
,,Ano.” usmála jsem se na něho.
Chvilku váhal, ale nakonec se taky usmál.
,,Děkuju.” pevně mě obejmul. Objetí jsem mu opětovala a opřela si o jeho rameno hlavu.
,,Nemás za co.” zašeptala jsem a zase se odtáhla.
,,Půjdeme pozdravit všechny naše přátele, co říkáš?” ušklíbla jsem se na něho.
,,Dobrý nápad.” zašklebil se do úšměvu. Chytil mě za ruku a začal mě tahat směrem k cechu.
,,Počkej a řekneme jim to?” řekla jsem a tím se mi povedlo Natsua zase zastavit.
,,Co?” nechápal a otočil se na mě.
,,N-No to, že jsme spolu...” začervenala jsem se a stiskla mu více ruku.
,,Mně to vadit nebude a tobě?” řekl upřímně Natsu a políbil mě zase na čelo. Zvykla jsem si, že mě vždycky takhle políbil na čelo. Je to něco, co dělá klidně každých pět minut...
,,Mně taky ne.” usmála jsem se na něho a tentokrát, jsem ho já políbila na tvář.
,,Bezva, tak už pojď.” zasmál se a začal mě vést ulicí k cechu.

,,Můžu?” zeptal se mě Natsu, když jsme došli k hlavním dveřím od cechu. Popravdě... Byla jsem hodně nervózní z toho, co ostatní řeknou, až nás tam uvidí...
,,Neboj. Společně, to oba zvládneme.” mrkl na mě Natsu a já po chvilce kývla.
Dveře se otevřeli a my se tak mohli zase podívat na všechy členy a naše přátele.
Udělali jsme asi tři kroky a v cechu se najednou objevilo ticho.
Všechny pohledy teď směrovali k nám a my se jen nevině, na ostatní dívali.
,,Natsu? Lucy?” řekl povědomí hlas a ja se hned podívala směrem k baru.
Kdo jiný, by tam mohl být, než Mirajane, která se na nás překvapivě dívala.
Trochu jsem polkla a na Miru se usmála.
,,Miro, dlouho jsme se neviděli.” řekla jsem.
,,To ano! Sakra dlouho! Kde jste k čertu byli!” ozval se z davu naštvaný hlas, který patřil jednině Erze. Hned se postavila před nás a probodávala nás káravým pohledem, pod kterým se mi rozklepali nohy.
,,E-Erzo... A-Ahoj...” řekla jsem a nervózně se na ni usmála.
,,Tak oni se vrátily?” přišel za námi Gray, který vypadal, že nás za to nechce zabít.
,,Zase naháč...”řekl vedle mě ironicky Natsu, který se naštvaně díval na Graye.
,,Bože...” zamumlal Gray a podíval se na mě.
,,Ahoj, Grayi.” nervózně jsem se na něj usmála a trochu mu i zamávala.
,,Lucy, jsem rád, že si se vrátila.” usmál se na mě a trochu mě i objal.
,,I já se vrátil.” ozval se Natsu, jako kdyby ho všichni přehlíželi.
,,Jo, ale tebe objímat nebudu...Blbečku...” řekl naštvaně Gray a zase se ode mně odtáhl.
,,Já se ale nevrátil, abych tě obejmul, úchyle bez oblečení.” řekl Natsu a posměšně ukázal na Graye, který byl zase jen v trenkách.
,,Všimli jste si, že jsem pořád tady?!” řekla Erza, která je od sebe odtrhla, když se málem so sebe pustili. A to jsme tady teprve pět minut...
,,Chci vysvětlení a-” začala Erza a já ji hned přerušila.
,,Řekneme ti vše, co chceš vědět, neboj.” řekla jsem a usmála se na ni.
,,Konečně rozmná řeč... Chyběla si mi, Lucy.” usmála se Erza a objala mě. Objala jsem ji taky a po objetí jsem se na ni usmála.
,,I ty mně, Erzo.”
,,To jsem nikomu nechyběl?!” zakřičel zoufale na celý cech Natsu a v tu ránu se všichni od nás otočili a začali si něco šuškat.
,,Mně si chyběl...” zašeptala jsem Natsuovi do ucha tak, aby to slyšel jen on. Potom jsem se od něj odtáhla a upřímně se na něho usmála.
,,Děkuju, Lucy...” řekl Natsu a stiskl mi ruku.
,,Pokud Vás nijak neruším, nejdříve bych si chtěla o všem promluvit s Lucy.” odkašlala si Erza a podívala se na mě.
,,Tak se asi na to posadíme, ne?” usmála jsem se na ni a společně jsme odešli k jednomu stolu, mde jsme se posadily.