Co když je to láska?|Fairy Tail

21.kapitola ✓

Lucy:

Ráno jsem se probudila dost pozdě. Na hodinách, které visely na protější zdi, ukazovaly tři minuty po po půl desáté. Pro mě je to dost neobvyklé, stávat takhle pozdě. Hádám, že pro Natsua, je to určitě normální, když spí až do oběda.
Trochu jsem se nad tou myšlenkou uchechtla a vstala z postele. Po té jsem se šla vysprchovat, obléknout a nasnídat. Zkrátka to, co dělám každý den. Zhruba tak po té desáté hodině, jsem vyšla z bytu a vydala se směrem k cechu.
Nevím proč, ale po tom včerejšku, se strašně moc těším na Natsua a nemůžu se dočkat, až se s ním zase potkám.
Naposledy jsem zahnula na rohu ulice a namířila si to směrem k cechu.
Trochu jsem čekala, že už v tolik hodin tu bude rušno, ale ono nic. Všichni vypadali tak sklesle a nikdo z nich se nesmál. Jediná já jsem se na každého usmívala, ale odpovědí mi byly pouze smutné a zklamané pohledy.
U baru jsem si všimla Happyho. To je divné... Pomyslela jsem si. Většinou tu sedí s Natsuem.
,,Ahoj Happy." pozdravila jsem jo s úsměvem na tváři a přisedla si k němu. Žádná reakce? Co je to s ním?
No nic, tak se alespoň pozdravím s Mirou. Řekla jsem si v duchu a začala se usmívat na svou kamarádku, která seděla za barem a... Jen seděla? Obvykle tu čepuje nebo leští sklenice, ale dnes?
,,Ahoj Miro, jak pak se máš?" stále se usmívám a zamávám na ní. Nic se nezměnilo. Pořád jen seděla a dívala se na mě kamenným výrazem.
,,Bylo mi i líp..." zamumlala a podívala se do země.
,,Děje se něco?" zeptala jsem se Miry a zároveň i Happyho. Mira jen pokrčila rameny, zvedla se a šla něco hledat do jedné zásuvky ve skříni.
,,Myslím, že jsi jediná, kdo to neví." řekla a otočila se i s nějakým papírem v ruce, ke mně. Co se děje?
,,Co nevím?" zeptala jsem se Miry a otočila se na Happyho. Ten se jen otočil jiným směrem a ignoroval mojí otázku. Otočila jsem se tedy zpátky na Miru a čekala, až mi konečně odpoví. ,,Tak...?"
,,Přečti si tenhle dopis a budeš to vědět." konečně mi odpověděla a podala mi dopis. Na dopise bylo napsáno Pro Fairy Tail. S nedočkavostí jsem dopis otevřela a v duchu si začala číst.
"Chtěl bych se omluvit za to, že jsem se s vámi ani pořádně nerozloučil. Bohužel to nebylo možné. Chci vám říct, že už navždy opouštím váš cech. Není to proto, že by se mi u vás nelíbilo nebo že by mi na vás nějak nezáleželo. Důvod, proč odcházím, vám nemůžu říct.
Třeba se to někdy dozvíte, ale rozhodně ne ode mě.
Natsu"
Dopis, který jsem držela v rukou, mi najednou spadl do klína. Celá jsem ztuhla. Nedokázala jsem nic říct. Potom, co jsem se hned vzpamatovala jsem si opřela hlavu o stůl a zavřela oči. Prosím, že je tohle jenom sen? Říkala jsem si pořád v hlavě dokola a doufala, že se zase probudím.
Otevřela jsem oči a narovnala se. On to není sen? Ona je to skutečnost?! Začala jsem brečet. Nedokázala jsem se těm slzám ubránit a tak jsem je nechala volně téct. Prudce jsem se zvedla a vyběhla z cechu.
,,Lucy počkej!" uslyšela jsem za sebou Happyho hlas a zabouchla za sebou dveře. Teď mě nech na pokoji Happy! Přišlo mi to jako hodiny, než jsem doběhla k sobě do bytu. Bylo mi jedno, že se na mě lidé otáčeli.
V bytě jsem hned zamířila do svého pokoje, kde jsem se svalila do své postele a začala řvát na celý byt do polštáře. Bylo mi jedno, že mě někdo může slyšet. Přišla jsem o někoho, koho jsem milovala a bez koho nemůžu žít. Mezi vzlyky otevřu oči a zadívám se na svůj noční stolek. Zdá se mi to nebo tam ten papír, předtím nebyl? Pomyslím si a natáhnu se pro bílý papír, zabalený v obálce. Utřu si rychle slzy a přečtu si silně napsané věnování. Pro Lucy, přečtu si, otevřu dopis a začínám si ho číst.
Lucy, omlouvám se, že jsem se s tebou nerozloučil a že jsem ti nestihl nic říct.
Musím odejít. Pryč od vás a od tebe. Odcházím, abych tě ochránil před problémy a aby jsi zůstala nadále šťastná. Prosím, tohle nikomu neříkej. Chci, aby jsi to věděla jenom ty.
Taky jsem ti vždycky chtěl říct, jak moc tě mám rád a že tě i miluju. Skrýval jsem to před tebou, protože jsem si myslel, že by jsi si myslela, že to nemyslím vážně. Ale pravda je jiná.
Lucy, miluju tě.
Mám taky jednu prosbu. Přeji si, aby jsi na mě už navždycky zapomněla. Určitě si najdeš někoho lepšího než jsem já.
Natsu
,,Natsu..." zašeptala jsem a zase se rozbrečela. Začala jsem nenávidět celý svět. Byla jsem strašně moc naštvaná. Dopis byl už celý promočený od mých slz.
,,Natsu..." opakovala jsem pořád dokola a zvyšovala jsem hlas.
,,Natsu!" teď už jsem i křičela a aniž bych si uvědomila, co dělám, jsem vyběhla z bytu ven na ulici a i nadále vykřikovala jeho jméno.
Brečela jsem. Křičela jsem. Nedokázala jsem se zastavit. Pořád jsem běžela, co mi nohy stačily. Doběhla jsem až na roh jedné ulice, kde jsem se nakonec zastavila.
Začala jsem zhluboka dýchat a uklidňovat. Byla jsem ve strašném šoku. Z ničeho nic, se mi podlomily kolena a já klečela na studené zemi. Opřela jsem se rukama o stehna a sklopila hlavu.
,,Natsu..." zašeptala jsem a svalila se na zem.
Očima, plné slz, jsem sledovala protější teď. V tu chvíli jsem si přišla tak bezmocná a vysílená. Musela jsem vypadat, jako ta největší chudinka na světě.
Začaly se mi pomalu zavírat oči. Viděla jsem, jak se pomalu propadám do černo černé tmy, ve které jsem začala ztrácet vědomí...

Děkuju moc za 500 reads! :3
Pokračování zítra^^