Co když je to láska?|Fairy Tail

64.kapitola

Gomennasai!! >.<

Lucy:

Jsem... Jsem šťastná...
Udělala jsem dobře, že jsem za ním šla. Bouřka žádná nebyla. Naštěstí.... Místo toho vysvitlo slunce. Bylo mi prostě krásně... Nedokázala jsem přesně popsat, jak moc jsem byla šťastná a jak moc mě to dojalo...
Láská je... Obrovské kouzlo, které na všechno zapůsobí...
,,Víš, že takhle jsi ještě krásnější?" prolomil mezi námi ticho Natsu. Podívala jsem se na něj. Nejspíše se na mě díval celou dobu...
,,A ty zase roztomilejší?" oplatila jsem mu. Trochu se začervenal, což mi akorát dokazovalo, že je ještě mnohem roztomilejší, než předtím. Chytla jsem ho za hlavu a položila mu ji na můj klín, aby se mu dobře leželo. Už se moc těším, až mu ukáži naši dceru.
,,Nechceš jít domů?" zeptala jsem se ho po chvilce.
,,Rád... Už se těším do postele." usmál se na mě.
,,Alespoň se pořádně prospíš." uchechtla jsem se.
,,No... Já se tak trochu těším spíše na jinou věc." podíval se jiným směrem a zasněně se usmál.
Opravdu hodně jsem zrudla a sklopila zrak dolů. Vím přesně, jak to myslel...
,,J-Já také..." zvedla jsem hlavu a i s červenými tvářemi jsem se na něj usmála.
Opatrně jsem ho zvedla a jednu jeho ruku jsem si dala za krk, aby jsem mu případně pomohla chodit.
,,D-Díky." poděkoval mi, když jsme udělali první kroky.
,,Za málo." usmála jsem se na něj a dál mu mu pomáhala.
Všude bylo ticho. Nikoho jsme neviděli. Nikoho jsme neslyšeli. Bylo to, jako by se po všech slehla zem.
Mira se musela nejspíše opravdu hodně splést, když si myslela, že bude bouřka.
Slunce krásně svítilo a já na své ruce cítila paprsky slunce, které mi na ni dopadali.
,,Ale, ale... Drakobíjec tu přeci jen zůstal." ozval se před námi hluboký hlas někoho, kdo se před námi objevil.
Byl to... Ten cechmistr! On... Tu také zůstal, i když jsem si myslela, že jediní, kdo tu je, jsme my.
,,Ty..." zaklel vedle mě Natsu.
Opravdu jsem teď nevěděla, co dělat. Nejraději bych s Natsuem utekla, ale... Daleko by jsme se asi moc nedostali, vzhledem k Natsuově stavu...
,,Ano, já... Koukám, že sis na pomoc přivedl malou holku." uchechtl se. Naštvala jsem se a chtěla mu něco na oplátku říct, ale Natsu mě předběhl.
,,Ji z toho vynech! Nic ti neudělala, tak ji neurážej!" rozčílil se a i přes moje námitky, k němu přistoupil.
,,Co navrhuješ?" zeptal se ten mistr.
,,Dáme si mezi sebou nový souboj..." řekl protivně Natsu.
,,Dobře." kývl a pokračoval. ,,A když vyhraju, jako odměnu mi ji dáš!"
,,Cože?!" řekl vyděšeně Natsu a podíval se na mě. Nevěděla jsem, co na to říct. Jen jsem tam stála a bála se o Natsua. Nechtěla bych ho opustit... Nemohu mu to udělat.
,,Lucy ti nikdy nedám! Na to zapomeň!" bránil mě. Rozbrečela jsem se z toho, jak neschopná jsem teď byla. Nedokázala jsem mu nijak pomoct.
,,Dáš... A budeš jistě rád, že ses jí zbavil." řekl další z jeho vtipů.
,,Nikdy, ty parchante!" zařval na něj Natsu a už proti němu chtěl vyrazit, ale já se vzchopila a zastavila ho.
Nechápavě se na mě podíval a já, i s mým ubrečeným obličejem, jsem se na něj usmála.
,,T-To je v pořádku, Natsu... Klidně s tím souhlas... Já to pochopím a odejdu s ním, když prohraješ. Ale kdyby se to opravdu mělo stát, pamatuj si, že jsem ti vždycky věřila a že nikdy na tebe nezapomenu." chytla jsem ho za tvář a usmívala se na něj, jak nejvíc to šlo. Slzy mi tekly z očí a já se na něho šťastně dívala.
,,T-To... Bych nikdy neudělal! Zbláznila ses? Neopustím tě kvůli nějakému idiotovi!" namítal, ale hlas mu slábl. Věděl, že to myslím vážně.
,,Věřím ti.... Nebojím se." usmála jsem se a políbila ho na rty. Dlouho jsem ho nepolíbila, ale jestli opravdu prohraje, znamenal by to můj poslední polibek s ním... Omlouvám se...
,,Ale... Jsi si tím jistá?" přerušil náš polibek a starostlivě se mi podíval do očí.
,,Ano... Ty přece vyhraješ, že?" usmála jsem se a tím ho i povzbudila.
,,Jo..." zašeptal a políbil mě na čelo. ,,Díky tobě, ano."
,,Vždyť já vím." uchechtla jsem se a objala ho.
,,Nezapomeň, že ti věřím." zašeptala jsem mu do ucha a upřímně se na něj usmála.
Viděla jsem, jak se mu leskly oči. Byli mu to líto. Asi mi nevěřil.
,,Ehm... Jak dlouho tu budu ještě čekat?" ozval se před námi ten blbec a já myslela, že mu za přerušení naší chvilky vlepím facku...
,,Ještě něco musíme vyřešit... Co mi dáš ty, když vyhraju?" naštvaně se na něho Natsu otočil.
,,Hm... Co bys chtěl?
Natsu se na mě otočil a usmál se na mě. Sice jsem trochu nechápala, co to mělo znamenat, ale úsměv jsem mu oplatila.
,,Chci, abys nám dal už navždy pokoj. Nechceme o tobě už ani slyšet." odpověděl mu Natsu.
,,To je vše?... Jak chceš." pokrčil rameny, jako by si myslel, že se tohle nikdy nestane. ,,Začneme."
Hned, jak to dořekl, jsem se ještě na Natsua usmála, abych mu připomněla, že mu věřím.
Vypadat trochu nervózně a byl ještě pořád slabý. Nebudu o něm pochybovat! On to zvládne!
,,Miluji tě." řekla jsem ještě a políbila ho na tvář.
,,Děkuji, Lucy." usmál se na mě a odhodlaně přikročil k tomu cechmistrovi.
Já jsem se od nich oddálila a držela Natsuovi palce, i když jsem už dávno věděla, že on vyhraje.
Kdyby prohrál... Chyběl by mi, ale kdyby se tady o tom ještě hodně dlouho dohadovali... Chtěla jsem jen, aby jsme to už měli všechno za sebou, ale... Co když opravdu prohraje a já budu muset jít s ním? Natsu... On by mě přece potom nějak zachránil, ne? Ne... On mě pořád zachraňuje a já akorát jenom všude padám a jsem úplně zbytečná...
,,Ohnivá dračí pěst!" vzplanula Natsuovi ruka, kterou hned namířil na toho cechmistra a následně ho s ní udeřil.
Natsu byl naštvaný. Poznala jsem to podle toho, jak moc velkou sílu na něho použil. Hlavně, ať to nepřežene...
,,A... Křídla a drápy!" zvyšoval svou magii. Opravdu jsem se bála, že už pak nebude moct, když začne tak hodně používat magii.
Teď mi došlo, že je celkem divný, že ten chlápek nepoužil ještě magii...
,,Natsu! Nepřeháněj to!" zařvala jsem na něj, když použil další útoky. Snad mě slyšel...
,,Ty..." zašeptal jeho protivník, když se zvedal ze země. ,,Teď něco uvidíš!" zakřičel a podíval se na mě.
Nepochopila jsem, proč se na mě takhle dívá.
Najednou jsem něco pocítila. Celá jsem ztuhla a nemohla jsem hýbat. Nebolelo to, jen jsem z toho byla vyděšená.
,,N-Nats-su..." můj hlas se sice zadrhával, ale mohla jsem mluvit.
,,Lucy! Co si jí to udělal!?" zařval na toho chlápka.
Ten cechmistr se mu jenom vysmál a pak mu to vysvětlil.
,,Ovládl jsem její tělo... Můžu si s ní dělat, co chci!"
Tak.... Tohle je jeho magie?
Najednou jsem sebou pohnula, i když jsem nechtěla. Šla jsem pomalu k Natsuovi a vytáhla si své klíče.
Nevěděla jsem, co se děje. Nedokázala jsem se ovládat. On mě opravdu ovládá...
,,N-Ne...!" protestovala jsem, když jsem si vytáhla klíč Tauruse.
,,Lucy, co se děje?!" přiblížil se ke mně, ale já ho praštila a on spadl na zem.
,,N-Ne! T-To... Jsem n-nechtěla!" zařvala jsem stěží. Zaslechla jsem, jak se nám ten mistr směje.
,,T-Ty..." zašeptala jsem zlostí a natáhla ruku s klíčem před sebe.
Moment... Tauruse neovládá, neměl by mu ublížit!
Pomyslela jsem si a nechala magii volný průběh...