Co když je to láska?|Fairy Tail

43.kapitola

Ahoj :3
Omlouvám se, že jsem včera nic nepřidala ;)
Pokud to stihnu, přidám sem další kapitolu ještě dnes ;)
Přeji hezké čtení^^

Lucy:

Chytla jsem Natsua pevně za ruku a upřímně jsem se mu podívala do očí.
,,Pokud nechceš, můžu tam klidně zajít sama." pousmála jsem se na něho.
,,Já to zvládnu, nemusíš se o mě bát." usmál se na mě a pohladil mě rukou po tváři.
,,Já jen... Bojím se o tebe..." zesmutnila jsem a podívala se so země. Byla jsem smutná kvůli tomu, že jsem se o Natsua neskutečně bála a bála jsem se i, že ho můj otec strestá.
,,Proč? Kvůli němu?"
Pozvedla jsem zase hlavu a podívala se mu do očí.
,,Ano... Co když ti něco udělá? Co když nás zase rozdělí?" ptala jsem se ho a zoufale se na něho dívala. Chtělo se mi z toho brečet.
,,O mě se neboj. Lepší já než ty. Nedovolím, aby ti někdo ublížil!" chytl mě za ramena a přiložil si hlavu k mému čelu. Hluboce se mi dívala do očí a naznačoval mi, že to všechno myslí vážně. Trochu jsem se začervenala a trochu se pousmála.
,,A já nedovolím, aby někdo ublížil tobě..." usmála jsem se na něho a dlouze ho políbila. Tohle jsem potřebovala... Uklidnění od nervozity...
,,Můžeme?" usmála jsem se na něho, když jsme se odtáhli a nabídla mu svou ruku.
,,Spíš musíme." zašklebil se na mě a věnoval mi jeden z jeho krásných úsměvů. Trochu jsem se uchechtla a vydala se s ním na otvův pozemek.

,,Lucy-san! Já věděla, že příjdete!" zavolala na mě chůva, která nám běžela naproti.
,,Vždyť jsem ti to přece řekla." usmála jsem se na ní. Když přiběhla, objala jsem jí.
,,Řekla?" řekl za mnou Natsu. Od chůvy jsem se odtáhla a nechápavě jsem se na něho podívala. Ups... Zapomněla jsem...
Plácla jsem se do čela, když mi došlo, že jsem mu neřekla o setkání s chůvou.
,,No... Když jsem byla v tom městě, potkali jsme se a já řekla, že se sem příjdu podívat." vysvětlila jsem mu a omluvně se na něho podívala.
,,Aha." kývl a usmál se.
,,A to je kdo, Lucy-san?" ozvala se opět chůva. Trochu jsem se zarazila, protože jsem nevěděla, jak ho mám představit.
,,To je Natsu..." řekla jsem prostě a trochu se přitom začervenala.
,,Těší mě." usmál se Natsu na chůvu a podal jí ruku.
,,Taktěž." usmála se na něj a ruku přijmula.
,,Mám říct vašemu otci, že jste sem dorazila?" otočila se zase na mě.
,,No... Tak jo..." trochu jsem si povzdechla. Možná, že jsme sem nakonec něměli chodit...
,,Dobře. Prosím, pojďte dovnitř." kývla a rozešla se směrem k bráně.
,,V pohodě?" zeptal se mě Natsu.
,,Jo jasně..." trochu jsem se usmála a vydala se za chůvou.
Všichni tři, jsme společně vstoupili do haly. Stejné, jako předtím...
Všimla jsem si, jak Natsu vše kolem pozoruje. Asi ho zaujal ten prostor, který všude byl.
,,Půjdu vašemu otci oznámit váš příchod. Počkala byste prosím ve vašem pokoji?" usmála se na nás jedna služebná, která stála u dveří.
,,Samozřejmě." kyvla jsem. Hned, jak tak služebná zmizela, popošla jsem k velkému schodišti, které vedlo do všech pokojů. Otočila jsem se na Natsu, který mě začal pozorovat a rukou jsem mu naznačila, aby šel za mnou. Na souhlas přikývl a stoupl si vedle mě. Usmála jsem se na něho a chytla ho za ruku. Společně, jsme začali vycházet všechny schody, až jsme se dostali nahoru. Vedla jsem Natsu na levou stranu k mému pokoji.
Před dveřmi jsem se zhluboka nadechla a vešla do svého starého pokoje. Nic se tu nezměnilo. Vše bylo úpně stejné.
,,Takže tady jsi spala?" řekl za mnou Natsu. Posadila jsem se na obrovskou postel a na Natsua kývla.
,,Máš to tu moc pěkně." usmál se na mě a dál si prohlížel můj pokoj.
,,Snad měla, ne?" usmála jsem se pobaveně na něho a Natsu se zašklebil.
,,Můžu si přisednout?" zeptal se mě, když se na mě otočil.
,,Na to se přece nemusíš ptát." mrkla jsem na něho a pokepala jsem rukou na místo, vedle mě. Jako poslušný pejsek, si vedle mě sednul a objal mě rukou kolem ramen. Hlavou jsem se o něho opřela a užívala si chvilku klidu.
Najednou někdo zaklepal na dveře a já až sebou trhla, jak mě to polekalo.
Do pokoje vešla zase chůva, která se nám na pozdrav uklonila.
,,Váš otec si přeje, aby jste se za ním za chvíli dostavili do jídelny.” Takže nás fakt chce vidět, jo?
,,Dobře a řekla jsi mu o Natsuovi?” zeptala jsem se jen tak pro jistotu.
,,Ovšem.”
,,A... Jak na to reagoval?” Musela jsem se prostě na tohle zeptat. Klidně bych rovnou odešla, kdyby Natsua odmítl.
,,Nijak. Moc ho to nepřekvapilo.”
,,Aha... No, my tam tedy za chvilku dorazíme.” usmála jsem se na ní.
,,Dobře. Budete se chtít nějak vystrojit?” Prosím, jen to ne...!
,,Ne, děkuji.” zdvořile jsem jí poděkovala. Chůva se nam naposledy uklonila a opustila náš pokoj.
,,Uff...” povzdechla jsem si a svalila se do postele vedle Natsu.
,,Musím ti říct, že jsem ještě nikdy v životě, nebyla tak vystresovaná...”
,,Opravdu?” zeptal se se zájmem Natsu a já se na něj otočila.
,,Jo.” zašklebila jsem se a Natsua políbila na rty. Musela jsem se mu do polibků trochu usmát. Došlo mi totiž, že nejspíš můj otece na nás už čeká a my se tady líbáme...
,,Počkej...!” zašeptala jsem, když mi Natsu začal bloudit rukou po mém těle.
,,Co?” ušklíbl se. Vážně bych mu, o tom dítěti, měla říct co nejdřív...
,,Tady ne...” Vážně Lucy, nic lepšího tě nenapadlo?
,,Ale to tak vypadat nemělo...” namítl Natsu. Né, vůbec to tak vypadat nemělo...
,,No fajn, já nic neříkám...” mrkla jsem na něho a zvedla se z postele. Kdybych tam zůstala o něco déle, asi bych se odtamtud nikdy nevyškrábala...
,,Ještě ne...” škemral Natsu jako malé dítě, které chce lízátko.
,,Budeme muset, jestli chceš co nejdříve domů...” řekla jsem trochu naštvaně a začala jsem Natsua tahat z postele. Nakonec jsem ho shodila tak, že zadkem přistál na koberci. Vítězne jsem se usmála, ale hned jsem s tím přestala, když jsem si všimla, jak vážně se Natsu dívá.
,,Lucy, já...” zamumlal něco a já zbystřila.
,,Co ty?” zeptala jsem se starostlivě.
,,Já... Nevím jestli to dokážu...” řekl a mě došlo, co tím nejspíš chtěl říct. Bojí se... Trochu jsem se pousmála a přistoupila k němu blíž.
,,Já se taky bojím.” přiznala jsem se a usmála se.
,,Vážně?” řekl s údivem Natsu a podíval se mi do očí. Kývla jsem na souhlas a klekla si před něj. Vzala jsem mu jednu ruku a přiložila si ji tam, kde mám srdce. Chtěla jsem mu tím dokázat, že říkám pravdu.
Začal na mě zírat. Z jeho pohledu jsem pochopila, že je dost překvapený. Věděla jsem, proč. Mě srdce, totiž tlouko tak rychle a hlasitě, že by to slyšel úplně každý.
Usmála jsem se na Natsua a ruku mu přiložila na mou tvář.
,,Pamatuj si, že když tě něco bude trápit nebo se budeš bát, budu se cítit úplně stejně...” pošeptala jsem mu a lehce se u toho začervenala. ,,A víš, proč?”
Natsu se mi podíval do očí a poslouchal, co řeknu.
,,Protože jsme propojený...” Má slova mě až dojala, že mi musela jedna slza ukápnout. Snad to teď, už povhopí...
,,Děkuju...Lucy...” zašeptal a pevně mě objal. Také jsem ho objala a trochu se nad tím pousmála.
Po pevném objetí, jsem se odtáhla a klidně, se na něho usmála.
,,Teď už to snad zvládneš, ne?” trochu jsem se uchechtla a setřela si tu jednu slzu, která mi předtím sjela po tváři.
,,Díky tobě, ano.” usmál se na mě a pomohl mi, se zvednout.
,,Tak pojď.” políbila jsem ho na tvář a chytla ho za ruku.
Oba jsme vyšli z mého pokoje a sešli schody. Dole, jsem pak chodbou pokračovali do jídelny, kde už pravděpodobně seděl můj otec a čekal na nás.