Hadí krev ✔

2. Kouzlo krve

Vlak zastavil a studenti a studentky zkušeně čekali ve svých kupé, aby se vyhnuli návalu zmatených a rozrušených prváků, kteří se už za jízdy mačkali na sklo, aby mohli spatřit kouzlo Prasinek, nedaleké vesnice od Bradavic.

Připojila jsem se tedy k prvákům, které svolával muž jako hora. Mával svou obří tlapou, která svírala jeho lucernu a vykřikoval na celé nástupiště: ,,Prváci ke mě! Prváci!"

To byl Rubeus Hagrid, Bradavický klíčník a hajný. Spravoval Zapovězený les a o tvory v něm se dobře staral. Mimo to také pomáhal s věcmi, na něž nebyla potřeba kouzla. Rozeběhla jsem se k němu a vrhla se mu do náruče. ,,Hagride! Já tu opravdu studuji!"

,,Ando, ty jsi něják vyrostla. Vim že si tu byla i přes prázdniny, ale já moc do hradu nechodim a letos sem byl většinu svýho času někde pryč, takže sem si s tebou nemoch ani pořádně popovídat, vomlouvám se" omlouval se Hagrid a uvolnil silné a obrovité paže, které okolo mě byli omotané.

,,Nic se neděje Hagride, myslím že deset měsíců ty dva hravě vynahradí" usmála jsem se na něj a on mi svou dlaní zacuchal vlasy. Nevadilo mi to, neboť takový on prostě byl.

Nasedla jsem do loďky, společně s Hagridem a malým klučinou. Pluli jsme po rozbouřeném jezeře, jelikož bylo nebe samý hrom a blesk. Vlny mlátily do stran našich malých korábů tak silně, až se chlapec z loďky ve které jsem plula převrátil přes jeho okraj a spadl do ledového jezera.

Podle mého názoru to byla sama oliheň, která ho vytáhla z jezerské vody. Hagrid mu půjčil svůj kabát, do kterého by se vešla celá čtyřčlená rodina.

Přivázali jsme naše kouzelné lodičky na druhém břehu jezera a vystoupali veliké kamenné schody, při čemž bylo celým hradem slyšet tlukot malých nožiček o mramor a pleskání Hagridova kabátu, pomocí kterého nicnetušící chlapec vytíral podlahu.

Stanuli jsme před velkými vyřezávanými dveřmi, jež se otevřeli a na chodbu plnou studentů vyšla z Velké síně čarodějka v zeleném hábitu a špičatém klobouku. To byla Minerva McGonnagalová, profesorka Přeměňování.

,,Děkuji že jste je přivedl Hagride, už je zvládnu," kývla na obra profesorka McGonnagalová a Hagrid s pozdravem prošel dveřmi, ze kterých ona před chvílí vystoupila. ,,Vítejte ve škole Čar a Kouzel v Bradavicích. Jakmile vejdete do této místnosti, budete rozřazeni do kolejí, které nesou následující jména: Nebelvír, Zmijozel, Mrzimor a Havraspár. Za každou správnou odpověď, dobrý skutek, nebo jinou kladnou aktivitu můžete pro svou kolej získat body, které vám potom pomohou v získání školního poháru. Naopak, za každé porušení školního řádu, odmlouvání, či jiné nevhodné chování budou vaší koleji body odebrány. Poprosím Vás, aby jste zde na okamžik v tichosti počkali a aby osoby starší jedenácti let přišli ke mně," domluvila svůj monolog a já se porozhlédla po ostatních, kteří na mě nebo na barvu mých vlasů stále valily oči.

Byla jsem tu jediná, kdo byl hoden nastoupení do vyššího ročníku, než byl první a proto jsem se osamoceně vydala k profesorce McGonnagalové, která měla své rty v přísné a tenké lince.

,,Slečno Snapeová, jelikož jste nejstarší a víte co Zařazování obnáší, budete do koleje zařazená jako první, přesto že dle abecedy jste až osmadvacátá," sdělila mi a já ji s chabým ,,Ano, paní profesorko" přikývla.

Rozrazila mohutná křídla dveří, jakoby byli vyrobené z papíru a roj nových studentů včetně mě se vydal za ni. Procházela jsem chodbou a byla ji v patách. Cítila jsem na sobě mnoho pohledů a něco mi říkalo, že mi nepatřili jen díky barvě mých vlasů. Nebylo zvykem, aby do školy během let nastoupila osoba starší jedenácti let.