Hadí krev ✔

67. Když spadneš, opraš se a jdi dál - část první

Rozmazané vzpomínky se mi před očima protáčely, jako kdyby se snažily o to, abych neviděla nic jiného, zatímco jsem jako z kamene seděla na posteli uvnitř Blaisova panství.

Na kůži mě stále dráždily plameny ohně, které překazily Fleuřinu a Billovu svatbu svým nespoutaným tancem, před kterým se stejně jako před Smrtijedy vydal každý na útěk. Do nohou mě stále bodaly střepy z rozbitých sklenic a lustru, jež se roztříštily do všech stran na malé kousky, stejně jako šance na šťastné zítřky.

Rozlámané tělo mě bolelo při každém pohybu a já proklínala sama sebe za to, že jsem se nedokázala více ovládat a myslet při sabotáži nedávné svatby jasněji. Protáhla jsem si paže a se zašklebením naslouchala křupání ztuhlých kostí a svalů.

,,To nezní moc hezky," podotkl Filip, jakmile se zjevil u čela mé postele.

Zmateně jsem se otočila a lapala po dechu, zatímco se mi vzpomínky na včerejší večer vracely do paměti. ,,Ty jsi to vážně dokázal," usmála jsem se šťastně. ,,Přenesl jsi třetinu své duše do mého těla, ale jak?"

,,Pochybovala jsi snad?" pozdvihl obočí svým stylem a jen díky tomuto malému gestu jsem se opět ocitla v Dračinkách, jež se stali mým třetím domovem. Ocitla jsem se v tom nejkrásnějším vězení, když okolo mě obtočil své paže a obalil mě jako horká čokoláda, jakmile se do mé kůže opřela magie držící jeho existenci mezi světy.

Samozřejmě že v mé hlavě vězelo i v té krásné chvíli pochybení, když jsem se s každým nádechem bála, že se Filipovo tělo rozpadne a zmizí mi pod rukama na hřbetu vlajícího vánku.

Zhluboka jsem se nadechla a opřela se o jeho tělo, které tu bylo po dlouhé době jen pro mě. ,,Ráda tě vidím," hlesla jsem suše, neb jsem měla pocit, jako kdyby mi rezavělo hrdlo.

,,Já ale nejsem ten, koho vidět potřebuješ," připomněl mi při hledání mé levé ruky, na jejímž čtvrtém prstu se zableskl stříbrný zásnubní prsten.

,,To ne, tohle nechci," zakroutila jsem hlavou na nesouhlas, ignorujíc Filipovi pokusy se odtáhnout z mého sevření. ,,Nevím, jestli bych to po nedávných událostech zvládla."

,,Svatba byla před dvěma dny, Nyo," upozornil mě, jako kdybych neměla dostatečný přehled o čase.

Měla jsem ho. Ale nestála jsem o něj.

Jakmile mi tato slova proběhla hlavou, srdce uprostřed mého hrudníku začalo bít jako když se za mudlovské války ozývají ze všech stran rány střílejících pistolí. Přehled o čase jsem mohla přirovnat k času stráveného v Blaisově sídle s jeho matkou Aurorou. Zatímco jsem se jako slabý článek zotavovala z každého útoku Smrtijedů v bezpečí ohromného sídla a litovala každého promarněného života. Harry pobíhal v nepředstavitelných končinách kdesi na opačné straně Velké británie, pouze kvůli jizvě uprostřed jeho čela.

Nebyla jsem jako ostatní a nevěřila tomu, že je vyvolený - že tohle je jeho osud. Věřila jsem tomu, že se lorda Voldemorta snaží zastavit z vlastní dobré vůle, stejně jako mu z čistého srdce pomáhají jeho věrní přátelé, Ron a Hermiona.

Čas který jsem trávila v pohodlí stál životy lidí, které jsem mohla zachránit. Kdo ví, jaká by byla jejich budoucnost, kdybych se po hlavě vrhla do bitvy?

Draco dělal vše proto, aby ochránil lidi na kterých mu záleželo a dával jim přednost před vlastním životem. A přesně to jsem hodlala udělat i já sama, když jsem pozvedla hlavu tak, abych viděla do Filipových očí.

Než jsem otevřela ústa, promluvil místo mě. ,,Charlie mi dluží osm galeonů za to, že jsem tě dokázal přesvědčit. Idiot si myslel, že smrt mě připravila o smysl pro humor," uchechtl se duch před mým obličejem.