Hadí krev ✔

21. Dračí plamen

Sledovala jsem mraky.

Vítr mě šlehal přes tváře. Ležela jsem na lesním palouku a konečky prstů jsem hladila zelený porost.

Svýma tmavýma očima jsem pozorovala hvězdy, které na obloze pořádaly svůj bál a tančily ty nejkrásnější tance.

Přes všechnu tu nádheru, kterou jsem zažívala na tom opuštěném místě jsem nedokázala zapomenout na své poslední minuty, strávené na bradavickém hradě.

Bezděky jsem si sáhla na spodní ret, který tehdy v otcově kabinetu ochutnal slast, doprovázenou vůní nebezpečí, které se k nám čím dál tím více přibližovalo.

Prudce jsem se posadila, když se z porostu vysokých jedlí začalo vynořovat zářivé světlo. Malá laň, patron mého otce, jemně našlapovala po čerstvé trávě a procházela okolo mohutných stromů.

,,Jsi v pořádku, díky Merline," ozval se nedaleko mě otcův sametový hlas, společně s úlevným zajíknutím, které se nesnažil nijak skrýt.

Vstala jsem na nohy a rozběhla jsem se k němu, abych ho mohla obejmout a zabořit hlavu do jeho hrudi. ,,Ne díky Merlinovi, ale díky Malfoyiovi," přinutila jsem se říci překvapivou pravdu.

,,Tak přeci jen ti Draco donesl ty hodinky," ulevilo se mu a také mě silně objal.

,,Kde to jsme, tati?" zeptala jsem se, když jsem se rozhlédla kolem. Pořád jsme se nacházeli na lesním palouku, ale už začínalo svítat a hvězdy s měsícem se vytráceli, aby udělali místo slunci.

,,Na bezpečném místě," odpověděl vyhýbavě a s rukou na mých zádech mě začal postrkovat z palouku. ,,V roce 1976 jsem učinil největší chybu života -," začal a já věděla co přijde. Byla jsem nucena ho opustit a proto mi začal vykládat svůj životní příběh, abych pochopila vše podstatné. Jako kdybychom se už nikdy nemuseli vidět.

,,Tati -"

,,Nech mě domluvit, je to důležité!" okřikl mě a pokračoval ve vyprávění. ,,- koncem května jsem nazval Lily Evansovou 'mudlovskou šmejdkou' a navždy ji tak ztratil. Na ten okamžik jsem nikdy nezapomněl a neexistuje den, kdy bych svého činu nelitoval. Díky ztrátě jediné přítelkyně se v mé duši začala shromažďovat zatrpklost, hněv a smutek. Její ignorování vůči mým pokusům ji získat zpět mě ničilo a zaplavovalo každý kout mého srdce hlubokou sebelítostí. Byl jsem zničený, zoufalý. A zoufalé chvíle si žádají zoufalá řešení. Začal jsem s Luciusem Malfoyem a dalšími zmijozelskými studenty chodit na smrtijedské schůze. Zabíjel jsem lidi v jeho jméně a vybíjel si na nich všechny pocity. Začal jsem se schovávat za ledovou masku a používat jiný tón hlasu. Bez emocí. V roce 1978 jsem přijal Znamení zla, stejně jako dívka, která už nějaký čas trávila čas po Malfoyově boku. Byla to tvoje matka, jmenovala se Cassiopea. Ona znamení nepřijala dobrovolně, o tom nebylo pochyb, ale já ano a o dva měsíce později, když znamení objevila Lily jsem zjistil, jak velká chyba to byla. Když to zjistili ostatní studenti, začali se ke mě chovat jako ke zrůdě. Jenže když se k někomu chováš, jako kdyby byl zrůda, nakonec se jí stane. Nejsem za to na sebe pyšný, ale ty roky zpět nevrátím, ani kdybych chtěl...," posteskl si a tak jsem mu stiskla rameno, abych mu dodala na odvaze.

Pomohlo to.

,,Dlouhá léta jsem se choval jako netvor, zabíjel jsem pro vlastní potěšení a mučil všechny, kteří mě dříve ponižovali. Vyhrával jsem, ale černá magie si vybrala svou daň. Ztratil jsem matku, kterou jsem v opilosti proměnil v zrcadlo a Lily Evansovou, když se tehdy vdala za toho tupce Pottera. Jako kdyby můj život obestřel černý závoj, dokud se jím neprodralo světlo a hřejivý pocit, který ve mě vyvolávala tvá matka. Zamiloval jsem se do ni, avšak láska nebyla tak silná, aby mi pomohla vyléčit stesk ze zprávy o Lilyině těhotenství. O tři měsíce později za mnou Cassiopea přišla s novinou. Byla těhotná a my čekali tebe. Když jsme to zjistil, naštval jsem se na ni. Vyčetl jsem ji její neopatrnost, i když jsem na tom měl větší podíl než ona. Druhý den jsem se ji omluvil a přijal zodpovědnost za to, že vás dvě budu chránit. Toho jsem se zhostil, když ji její otec plánoval zavraždit za zradu rodinnou a Pán Zla umučit za její pochyby vůči smrtijedství, když nedokázala zabít těhotnou ženu. Sama v sobě nosila dítě, o kterém do té doby nikdo nevěděl... pomohl jsem ji utéct na stejné místo, na které utíkáš ty. Když jsi se narodila, domluvili jsme se na tom, že si tě převezme aby jsi byla v bezpečí, jelikož tě já jakožto Smrtijed ochránit nemohu. Jen bych ti přitížil, proto se do konce války musíme rozloučit," dokončil svůj monolog a nechal své slzy splynout s kapkami deště, který jako kdyby přivolal jeho smutný příběh.

,,Počkej, nemůžeš mě tu přeci nechat samotnou! Co bude s Harrym, Hermionou, Betty, Týnou, Lydií a ostatními?" naléhala jsem na něj a v hlouby duše jsem věděla, že slovo 'ostatní' by šlo nahradit jedním jediným jménem, které jsem se bála vyslovit. Cosi mi v tom bránilo, možná ten polibek, který mi Malfoy věnoval.

,,Budou si myslet, že jsi uprchla, nebo že jsi mrtvá. Nemohu jim nic prozradit, jinak by ti šlo o krk, stejně jako tvé matce," uzemnil mě. ,,Nedopisuj si s nikým, jinak to skončí špatně," pravil a učinil krok vzad. ,,Za tímto porostem je rezervace, dojdi tam a ptej se obyvatel po tvé matce. Teď už musím jít, Pán Zla mě volá," dodal sykavě a vyhrnul si rukáv levé ruky, aby mi ukázal Znamení zla, zobrazující hada vykresleného inkoustem, který jsem ještě nikdy neviděla tak černý.

,,Sbohem, tati," rozloučila jsem se a snažila se udržet si pevný hlas a pohled, když mi pozdrav oplatil a poté se přemístil pryč.

Obrátila jsem se tedy k porostu, lemující celý úsek palouku a odhrnula pár větví stranou, abych se mohla prodrat celým zástupem modřínů. Náhle mou ruku osvítilo prazvláštní světlo.

Udiveně jsem hleděla na třepotající se proužek světla na mé kůži a s jeho zmizením jsem se prodrala na druhou stranu porostu.

Draci.

Velké okřídlené potvory, které využívaly obrovského volného prostoru rezervace, jak místo otec pojmenoval. Shlédla jsem na úpatí kopce, na němž jsem stála a prohlédla si krajinu plnou okřídlených ještěrů.

Jednalo se o údolí, v němž jsem si připadala jako ve středověku. Malé údolí lemované kopci, které vlastnily - každý jednu - zříceninu či jakousi věž. Dolejší prostor údolí se dělil na dvě části, rozdělené na dračí rezervaci a malou vesnici pro lidi, kteří zde žily.

Vesnice obsahovala celkem sedmnáct malých domků, pokud jsem žádný nepřehlédla.

Dračí rezervace byla přímo úchvatná, nejen provedením, ale hlavně tvory, které chránila. Zahlédla jsem mnoho druhů draků a poté pár dalších obrovských zvířat, která sice mezi draky nepatřila, ale jistě zde měla své místo.

Tu se za mnou ale ozval řev. Otočila jsem se tím směrem a čelila obrovskému drakovi - Novozélandský opálooký, jak jsem identifikovala. Létal vzduchem tak rychle, že jeho intenzivně rudý plamen se odrážel v jeho perleťově duhových šupinách.

Z toho, co jsem o drakovi věděla bylo v daném momentu důležité to, že nebyl nijak nebezpečný až na oheň, který chrlil bez jakéhokoli důvodu, což bylo neobvyklé.

Drak letěl okolo místa kde jsem stála a tak jsem si dokázala i v jeho rychlosti všimnout neobvyklé věci na jeho hřbetě. Sedlo.

Jezdec si mě očividně také všiml, neboť na mě zůstal zírat, jako kdyby spatřil ducha. Zrzavý chlapec však zmizel dříve, než jsem si stihla jeho výjev zcela vložit do paměti.

Byl to tedy plamen opálookého, který prosvítá skrze porost a pomohl mi najít cestu na místo, kde jsem měla být údjaně v bezpečí.

A poté se za mými zády ozval téměř melodický řev, patřící velšskému zelenému drakovi, v jehož výběhu jsem se očividně nacházela.

Nemusela jsem pátrat v paměti dlouho, abych si vzpomněla na to, co se o něm psalo v knize od Mloka Scamandera.

,,Toto plemeno patří k nejméně nebezpečným plemenům. Oheň chrlí v tenkým plamínkách..!" Vykřikla jsem, neboť jeden z oněch plamínků na mě byl seslán, s hravými jiskřičkami v očích.

~

Tak co myslíte, vrátí se Annya do Bradavic ještě za války, nebo bude společně se svou matkou a neznámým zrzkem žít v dračí rezervaci? Uvidí ještě někdy Draca?😐💚

Kdo si myslíte, že je její matka? Ano, jméno už znáte, ale co příjmení?🙄💫

Pokud zítra nenapíšu další kapitolu, berte tohle jako dárek k Vánocům!💚

-Jamie