Hadí krev ✔

63. Zlomená srdce tisíckrát jinak

Stále jsem měla ten děsivý výjev před očima a i když jsem o to nestála, do paměti se mi vríval jeden detail za druhým. Vzpomněla jsem si na Dracův pohrdavý úšklebek, když hrdě vstyčil bradu a vychloubal se přítomností mnoha Smrtijedů na bradavických pozemcích, kteří se tam dostali jehi vinnou. Nezapomněla jsem ani na tichou bouři, která vyslala na astronomickou věž mráz a ledový vítr, ačkoli se schylovalo k létu a ani na nestvůrný smích Bellatrix Lastrangeové, když se spolu s dalšími stoupenci lorda Voldemorta vynořila za jeho zády a v obličeji jí hrála hrdost, kterou v tu chvíli pociťovala ke svému synovci.

Pokud byl Dracův pokus o vraždu ránou do srdce, jako kdyby mi ho otec vyrval z hrudi, když pomalým krokem vyšel schody a stanul tváří v tvář svému řediteli, svému profesorovi a svému příteli, který mu věřil, když ho ostatní zavrhli a pozvedl hůlku, načež se profesor Brumbál prosebně podíval hluboko do tátových očí. ,,Severusi, prosím."

Odpovědí mu však byla jen ta zlovolná slova, předpovídající smrt a zelený záblesk. ,,Avada Kedavra."

To bylo podruhé za život, co jsem byla svědkem tohoto kouzla, ale tentokrát to nebyl pavouk, jako ve čtvrtém ročníku. Byl to můj profesor, který byl vinnou mého vlastního táty zasažen smrtícím paprskem zeleného světla, načež jeho tělo bezvládně přepadlo přes zábradlí a padalo směrem dolů, dokud celé bradavické pozemky nezachvátila obrovská rána, kterou přivodilo vyvolání Znamení zla na obloze.

Když se nad tím zpětně zamyslím, byl to za dosavadní život můj nejhorší zážitek. Bylo děsné přihlížet smrti, zatímco jste se nemohli pohnout; jenže po smrti Albuse Brumbála přestala působit všechna jím vyčarovaná kouzla a já byla znovu schopná usedavě plakat - jenže to jsem nemohla. Ne, když se v mé blízkosti nacházel nespočet Smrtijedů, včetně Samaela Selwyna, u kterého stačila pouhá vzpomínka na osudový den v mém pokoji na Malfoy Manoru, abych se celá roztřásla.

Cítila jsem, jak mě Harry drsně popadl za ruku a drtil jí tak silně, až měl bílé klouby a já mu silné stisknutí oplácela stejnou silou, jako kdybychom oba měli strach, že nás Smrtijedi odhalí a odtrhnou nás od sebe, abychom jeden přihlíželi smrti toho druhého. A já se opravdu bála, že se něco takového stane, jenže show ještě neskončila. Naopak.

V ten moment začala válka.

Táta popadl Harryho za límec a silným škubnutím ho donutil přestat zírat na místo, kde Albus Brumbál před okamžikem stál. ,,Musíme zmizet!" Jeho slova nebyla mířena na Smrtijedy, ale i ti se rozutekli do všech stran, ovšem ne proto, aby utekli, nýbrž proto, aby ničili.

Z Bradavického hradu se stalo bojiště, kdy se členové Brumbálovi armády vzepřeli proti Smrtijedům, ať je to stálo sebevíce sil a šancí na zachránění svého života. Chodby byly v plamenech a místy se rozléhal zoufalý křik bezbraných studentů, zatímco jsem si po boku Harryho probojovávala cestu neznámo kam. Chránili jsme jeden druhého, dokud jsme se nesetkali s profesorkou McGonnagalovou, jež metala kletby na všechny strany a nehleděla na to, zda k ní Smrtijed stojí zády, či se jedná o férový souboj kouzelníků. Nedaleko profesorky Přeměňování jsme utvořili kruh s Ginny, Deanem a Seamusem, a zatímco jsme chránili Nevilla, který spadl vinnou kletby na zem, naše hůlky byly v jednom ohni.

Harry se otočil přes rameno, aby mohl zkontrolovat svého kamaráda. ,,Neville, jsi v pořádku?"

Chlapec přitakat. ,,Ano, ale Harry... Snape s Malfoyem utekli pryč," zaskuhral, zatímco se postavil na nohy.

Byla to slova, která nepotřebovala další, neboť než Neville dokončil svou myšlenku, jako s větrem o závod jsem si začala prosekávat cestu kouzelnickými jatkami. Zahlédla jsem členy Fénixova řádu, obzvlášť Siriuse a Remuse, jak bojují jeden po boku druhému, ať se stalo cokoliv. I já a Harry jsme mezi sebou měli tohle pouto a proto jsem nepochybovala o tom, že je hned za mnou.

Když jsme vyběhli ze zdevastované Vstupní síně, ihned jsem vykřikla. Byla jsem nucena sledovat Bellatrix Lastrangeovou, vesele poskakující kolem Hagridovi hájovny, zcela pohlcené v plamenech. Vedle svého domu stál i Hagrid, bojující vlastnoručně s červenovlasým Smrtijedem. To byl Samael Selwyn. ,,Vždyť je tam Tesák, ty zatracenej...!" zavřeštil a pozvedl svou ohromnou tlapu do vzduchu.

Než však rána stihla dopadnout, má matka za zády Selwyna vykřikla zaklínadlo a to udeřilo zezadu Smrtijeda do pánve. ,,Mdloby na tebe!"

Ve stejnou chvíli jsem spatřila svého otce, zahaleného v černé kápi, stojícího v děsivém světle plamenů po Dracově boku. Dříve mi vyprávěl, jak ze s něho Smrtijed stal a já mu vždy odpustila, ale poté, co se odehrálo na astronomické věži jsem byla značně na pochybách. Harry - který mi stále drtil ruku - rozhodně na pochybách nebyl, obzvláště, když Draco jeho směrem vyslat kletbu, kterou Harry však hbitě odrazil. ,,Dej od ní pracky pryč, Pottere!"

V Harrym to vřelo, ale než stihl udělat největší chybu života a vyslat na Draca mučící kletbu, táta jeho kouzlo líně odrazil. ,,Cruc..."

,,Na neprominutelné kletby si nechce zajít chuť, Pottere!" zavřískal, do praskání plamenů a začal s Harrym svou osobní potyčku.

S třesoucí se rukou jsem pozvedla hůlku Dracovým směrem. ,,Co jsi to udělal?"

Nevypadal na to, že by hodlal vytáhnout svou hůlku a použít jí proti mně. ,,Musel jsem, Annyo."

,,Nemluv na mě takhle," zavrčela jsem a švihla hůlkou. ,,Bojuj!"

,,Nebudu proti tobě bojovat," zavrtěl rázně hlavou, ale to už jsem proti němu vyslala se slzami hněvu i smutku, které se mi plahočily po tvářích, omračovací kletbu a on byl nucen ji odrazit, stejně jako hojný počet dalších kleteb.

,,Bojuj, zatraceně!" štěkla jsem znovu a vyslala jeho směrem mučící kletbu - ano, až tak daleko zacházel můj strach, má nenávist, můj smutek. V tu chvíli, kdy paprsek světla pronikl skrz jeho štít jsem v jeho očích viděla neuvěřitelný strach, ale vzápětí obrátil kletbu proti mně a já byla na zem srazena v křečích.

O pár minut - velmi bolestivých - později do trávy vedle mně padl Harry a z očí mu tekly dlouho zadržované slzy. Krajinou se rozlehl tátův hlas: ,,Zbláznila jsi se? Víš, jaké jsou rozkazy! Harry Potter náleží Pánovi Zla!"

•••

Druhý den byly Bradavice ukryté pod hromadou suti, střepů a prachu.

Třetí den byl na malém ostrůvku nedaleko lodiště pohřben za přítomnosti všech studentů nejmocnější čaroděj dvacátého století, Albus Brumbál.

Třetí den byl čas na návrat domů. Můj první oficiálně ukončený ročník skončil doslova katastrofálně a já se bála pouze nastoupit do bradavického vlaku, ve kterém by mě mohli přepadnout Smrtijedi a odvléct mě pryč.

Neměla jsem kam jít. Můj otec, kterému jsem nemohla s jistotou věřit byl v našem domě a jen Merlin ví, jak jeho činy snáší má babička Eileen.

Draco Malfoy po včerejší noci nepřipadal v úvahu, i když i vůči němu jsem neměla své city utříděné.

Mohla jsem jít do Hlavního štábu Fénixova řádu, kde bych konečně mohla vidět dvojčata. Viděla bych ale i Harryho, který byl momentálně posedlý nenávistí jak Draca, tak mého otce. Nedokázala bych být v blízkosti někoho, kdo by mi onen osudný večer připomínal.

Když jsem se mu s tím svěřila, chápal to, i když se strachoval, abych nezůstala celé prázdniny pod mostem. Nebyl jediný, kdo se strachoval - byl u i Blaise, Bethy, Týna a dokonce i Pansy Parkinsonová.

Jen Blaise ale mohl chápat mou situaci a proto jsem bez mrknutí oka přijala jeho nabídku na strávení prázdnin v jeho sídle - jako kamarádka, která potřebuje kamaráda a naopak.

~

Tohle by mohl být epilog, ale nebude, protože nás čeká ještě celý jeden rok v Bradavicích, spousta vysvětlování a dokonce i jedna nebo dvě svatby!😋

-Jamie