I v úterý se k tobě snažím dostat a ty mě opět odmítáš. Tehdy mi začne docházet, že je opravdu něco špatně. Většinou, když máš své nenávistné stavy, druhý den se mi omlouváš. Dnes ne. Opět mi to začne vrtat v hlavě. Nevím co dělat. „No tak řekni něco, prosím," dnes jsem to já, kdo tě prosí. Stačil by jediný pohled, jediné slovo a byl bych spokojený. Toho se mi ovšem nepoštěstí. Beze slova dojdeš až k domu, kde mi zabouchneš dveře před nosem. Cesta ke mně domů je nějak dlouhá, delší než jindy, ale stále moc krátká na to, abych vymyslel, co se s tebou děje.