Mám svoji babičku rád. Ale jen do té doby než se mi snaží vnutit obsah celé svojí spíže. Takže asi tak prvních pět minut po příjezdu. Letos je ale neuvěřitelně klidná a nenabízí mi jídlo kamkoliv se hnu. Asi jsem se i v jejích očích konečně proměnil v něco, co připomíná dospělého. Nebo jen zapomněla, jak se má při mých návštěvách chovat. To by bylo pravděpodobnější. Děda umřel předloni a babiččino zdraví se od toho okamžiku rapidně zhoršilo, hlavně pamatování věcí jí dělá problém. Dnes jsem jí asi pětkrát říkal, že jsem odmaturoval. Nedělám si legraci.