Try me [CZ]

83°

„Slyšeli jsme, co se stalo. Můžeš tady zůstat, jak dlouho budeš chtít," povzbuzuje mě Henryho máma a já jen a jen děkuju. „To stačí, chovej se tu jako doma. My s mužem příští týden odlétáme do Jižní Ameriky, takže budete na Sáru dva." Mám tuhle rodinu rád, proč i ta moje nemůže být taková. „Ty, Henry?" zeptám se mého hostitele, když konečně osaměli v jeho, teď našem, pokoji. „Hm," zamručí v odpověď. „Proč nedáte Sáru na hlídání dědovi, abys mohl letět s rodiči?" „Pamatuješ na Vánoce? No tak, než jsem vůbec stihl odjet, tak mi zaklepali na dveře naši a strčili mi Sáru do péče, protože se dědovi přitížilo, byl odvezen do nemocnice, kde ještě v ten den umřel. Selhalo mu srdce." „To je mi líto, nezmínil ses o tom," propletu si s ním prsty na rukou, jak by ho to mohlo uklidnit. „S dědou jsem moc dobře nevycházel a ty ses neptal. Tenkrát jsem se na tebe docela zlobil, že si mě nevšímáš, ale tys měl jiné starosti." Lehce se na něj usměju. „Od teď budu všímavější, slibuju." Jen zamumlá něco ve smyslu, že je to dobrý a v mžiku usne. To mu závidím, já musím ještě hodinu koukat do stropu, než konečně zavřu oči.