Try me [CZ]

10°

Další den jsem stál před jeho dveřmi s velkou kyticí a bonboniérou v rukou. Stále jsem doufal, že mám nějakou šanci ho odprosit. Mohl by pochopit, že jsem nic z toho nemyslel vážně. Otevřela mi jeho sestra. Takové malé roztomilé stvoření s velkými brýlemi. „Jdeš za bráchou? Je v pokoji." Jen jsem kývl a již naučenou cestou se vydal k jeho dveřím. Po zaklepání a vzatí za kliku jsem zjistil, že má zamčeno. „To jsem já," bez odpovědi. „Jdu se omluvit a říct ti, jak moc mě to mrzí. Že jsem ten největší debil pod sluncem... Prosím, pusť mě k sobě, chci ti to všechno vysvětlit a omluvit se ti. Prosím." To ticho bylo dusivé. Naposledy jsem zaťukal, pronesl slova omluvy, naposledy se koukl na zavřené dveře a odešel jsem.