Týden uběhl jako voda a je tady čas odjezdu. Máma s tátou již odnesli tašky do auta a teď na mě vrhají netrpělivé pohledy. Vždy je to stejné. Mně se sem nechce a pak mě nemůžou dostat pryč, zatímco oni by byli nejradši na míle daleko. Netuším proč. „Ráda jsem tě zase viděla Ry," řekne a následně mě obejme. „Já tebe taky babi." „A nezapomeň, že chci vidět toho šťastného, takže až se rozhodneš, nezapomeň na mě." Moje babi je skvělá. „Neboj, budeš první," ujistím ji a pak se opravdu musím vydat k autu, jinak by mě naši vynesli na kopytech.