Try me [CZ]

46°

Návrat domů byl velkolepý. Přivítala mě celá rodina, někdo dokonce dovezl i babičku, která si prý návštěvu doslova vyžádala. Neměl jsem na nikoho moc náladu, a tak jsem radši rychle zmizel do mého pokoje, ze kterého si moje matka udělala skladiště. Ani tady už nejsem vítán. Rodinné večeři jsem se ten den vyhnul. Toho následujícího se to už ale jaksi nezdařilo, na Štědrý Den to jde těžko. Na večeři se dostavili i teta se strýcem, takže nás u stolu bylo plno. Připadal jsem si tam navíc. Všichni řešili věci, co šly úplně mimo mě a já to jen pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven. „Ryane, pořád jen mlčíš, co škola?" začala se přeci jen zajímat teta. Ujistil jsem ji, že to jde a věnoval se opět svému talíři. „A co dívku, máš?" začal strýc. To jsou snad jediné věci, co je zajímají. „Žádnou nemám." „To není možné," podiví se teta. Babička mi věnuje vědoucí pohled. „Víte, co by bylo vtipné?" pronesla najednou teta „Kdyby tady Ryan byl na kluky a my se ho ptali na holky."

Začíná to být opravdu o ničem. Asi je to moje prokletí.