Vyrazil mi tím dech. Nejen, žese kvůli mně popral, ale že to způsobil to můj kamarád, který se rozhodlnavštívit jiné město. „Nic mi k tomu neřekneš?" ozval se ublíženě. „Já... Nevím,co říct. Momentálně mám akorát chuť rozbít hubu tomu, co ti to udělal, jenkvůli tomu, že jsi mě hájil." Lehce se pousmál, miluju jeho úsměv, vypadá jakosluníčko. „Teď vážně Ry, co tě to najednou popadlo, co tě znám, neměl jsi vplánu s tím vyjít ven. Tak proč tak najednou?" „Já vlastně nevím. Vyprovokovalimě. O prázdninách jsem byl u babičky, ta mě donutila začít nad tím přemýšlet. Apak o Vánocích příbuzní pořád blbě vtipkovali, neustál jsem to. A proč jsem tito neřekl. Nechtěl jsem ti přidělávat starosti, navíc jsem si říkal, že tě tostejně ani nebude zajímat," ukončil jsem monolog. „To ale není pravda, Ryane,vždy se o tebe budu zajímat, jsme přátelé, pamatuješ?"
