Následující týden v pátek jsem se k večeru vrátil do bytu, kde jsem v kuchyni nalezl Henryho. Tak jsem se ho lekl, že mi musel zamávat rukou před očima a zeptat se mě, jestli nemá volat doktora, aby mě vrátil do reality. „Ne, psychiatra nepotřebuju, jen jsem se lekl té bájné bytosti, co jsem tu asi viděl." „Ne, to je rovnou do blázince, už tam volám," zašklebil se na mě. Odkdy se mnou zase vtipkuje, uniklo mi něco? „Co je, zase civíš do zdi. Že bych do toho ústavu přece jen brnkl?"
